Článek
V pražském Centru současného umění DOX nyní reprezentuje 120 fotografií průřez jeho tvorbou. Výstava Infamous Beauty čili Hanebná krása potrvá do 7. ledna 2024.
Podle vás by mělo umění lidi provokovat. K čemu?
Hlavně k tomu, aby přemýšleli a cítili. Umění může vyvolávat nejrůznější pocity, pozitivní i negativní, a pokud se dokážou lidé na chvíli zastavit a popřemýšlet o tom, co vidí, je to nejlepší. Před měsícem za mnou přišel jeden muž a začal plakat. Řekl mi, že měl dost náročné životní období plné depresí a že ho mé fotky zachránily. Byl vděčný. Poděkoval mi a já poděkoval jemu. I mě totiž má práce zachránila.
Souvisí to nějak s tím, že jste jako malý kluk údajně trpěl pocitem osamění?
Částečně. Když jsem začínal, byli umělci propojení. Spojovala je jejich kreativita, i když byli osobnostně úplně rozdílní. Byla z nich cítit autenticita a to mě lákalo. Dnes je to celé jinak.
Ještě před tím, než mladí lidé nastoupí na uměleckou školu, vědí přesně, jaká galerie je má zastupovat, s kým se musí setkat, koho mají oslovit. Jsou to sběratelé těch správných lidí, správných kurátorů a obchodníků. Nejsou všichni takoví, samozřejmě, stále jsou mezi námi umělci, kteří dělají umění, nikoli byznys. Ale je to trend, který vidím kolem.
Hrají v tom roli sociální sítě?
Je mnoho umělců, kteří jsou velmi známí a nakupují je galeristé jednoduše proto, že mají miliony sledujících na Instagramu, mají velký dosah a pro některé galeristy je důležitější mít v portfoliu hvězdu sociálních sítí než umělce. Umění přestává být posuzováno podle kvality, ale podle toho, kolik má kdo fanoušků na sociálních sítích. Chytré telefony blbnou lidi.
Dostáváme příliš rychle příliš mnoho informací, takže kloužeme po jejich povrchu. Nastala doba, kdy se za kulturu vydávají roztomilé obrázky kočiček a psů. Kultura a lidé hloupnou.
Do Prahy jste nepřivezl klasickou retrospektivu. Co všechno můžeme vidět?
Všechno, co je pro mě důležité. Některé fotografie spolu dokonce na dálku korespondují. Nejsou to jen statické obrazy. Například cyklus Infamous odkazuje do minulosti. Vybral jsem předměty ukazující hanebné, nechvalně proslulé okamžiky z americké minulosti. Nejhorší by bylo, kdybychom na ně zapomněli. Historie má tendenci se opakovat.
Považují vás v Americe i po těch pětatřiceti letech od zveřejnění snímku Piss Christ za enfant terrible tamní umělecké scény?
Byl jsem vždycky označovaný za kontroverzního umělce, ale enfant terrible je mnohem lepší. Díky. Zní to stylově. Když to začalo být tématem i mimo uměleckou scénu, měl jsem tucty výstav po celém světě, v Evropě i v Číně, ale pouze jedno jediné muzeum v Americe mělo odvahu Piss Christ ukázat.
Ostatní měli a mají strach z toho, že by tím mohla být třeba jen jediná osoba emocionálně rozladěná. Mohla by si stěžovat a ředitel by třeba přišel o místo. Všichni se dneska bojí.
Co vás na těch tělních tekutinách, moči a krvi, tak fascinovalo?
Ty barvy. Fotografie vypadá jako malba.
V současné propojené době dokáže být odsudek okamžitě globální.
Je to velice nebezpečné. Vyděsil mě příběh z floridské školy, z jejíhož vedení byla donucena odejít ředitelka, protože učitel výtvarné výchovy šesťákům ukázal sochu Davida od Michelangela. Rodiče si stěžovali, že je to prý pornografie. Je přece choré dělat z toho skoro kriminální čin. Otevřelo se tím peklo.
Přitom ve Florencii (fotograf skutečně řekl v Miláně, ale opraveno dle reality - pozn. red.) se na Davida stojí hodinové fronty. Miliony lidí, často s vlastními dětmi, chtějí na vlastní oči vidět nejslavnější sochu světa. V Itálii by to ale Američan neřešil. Tohle už není jen pokrytectví. To je nebezpečný vývoj.
Co odpovídáte lidem, kteří odsuzují vaši práci?
Jak se říká, názor je jako díra do zadku. Každý má jednu… Dostáváme se zpět do babylonské věže. Lidé blábolí nesmysly, často nevědí, o čem mluví, ale mají na to názor. Domnívají se, že mají právo nejen na svůj názor, ale i na ignoranci názoru někoho jiného. Žijeme dobu, kdy se ignorance stala normou.
Rád citujete například Pabla Picassa. Líbí se mi jedna vaše myšlenka, že každý umělec by měl mít svou vlastní obsesi. Jaká je ta vaše?
Tou obsesí jsem sobě já sám. Upřímně, v zásadě se zabývám jen tím, co dělám, moc mě nezajímá, co dělají v umění ostatní. Co jsem potřeboval, to jsem se sám naučil. Nechci nikoho kopírovat. Snažím se vždy soustředit na jednu věc. Myšlení vyžaduje hodně energie, a i když zrovna netvořím, stále o něčem přemýšlím. Pracuji.
Galerie, které stojí za to vidět i zažít
Industriální komplex v místě bývalého lihovaru na Smíchově doplní prvky Davida Černého i skupiny Ztohoven
Může se vám hodit na Firmy.cz: Centrum současného umění DOX