Článek
Co jsou Plešouni?
Je to třináctidílný seriál, který je napůl hraný a napůl animovaný. Snaží se odpovědět na otázky, které trápí všechny dětské pacienty s rakovinou. Vysvětluje, co všechno se bude při léčbě dít, jak fungují jednotlivé přístroje nebo proč lidem při chemoterapii vypadají vlasy.
Nevyhýbá se to ani takovým tématům, jako je smrt kamaráda z nemocničního oddělení. I tohle totiž nemocné děti vnímají a společně to řeší. Diváky seriálem provázejí dva zvídaví caparti – kreslené postavičky kamarádů, kteří sami s nemocí bojují.
Při tvorbě seriálu jste vycházela i z vlastních zkušeností – v šestnácti letech jste si sama léčbou rakoviny prošla. Vzpomenete si na první myšlenku, která se vám mihla hlavou, když vám sdělili diagnózu?
Nic strašného se mi v hlavě nehonilo. Byla jsem úplně v klidu. Já jsem totiž absolutně netušila, co se děje. Slovo rakovina nebo nádor nikdo nepoužíval, všichni mluvili jen o vyšetřeních na onkologii. No a tenhle termín mi tehdy nic neříkal. Teprve v okamžiku, kdy jsem seděla v čekárně plné dětí s holou hlavou, mi došlo, že je asi něco hodně špatně. A začala jsem se ptát.
Kdo vám tehdy vysvětloval, co se děje?
Jednou to byl psycholog, podruhé lékařka, hodně to se mnou řešila i máma. Něco mi vysvětlili i studenti, kteří mě chodili doučovat – nesměla jsem kvůli oslabené imunitě do školy. Třeba s holkou, co mě učila biologii, jsem neřešila prakticky nic jiného. Taky jsem se hodně dívala na seriál Dr. House, ten jsem úplně hltala.
„Na podzim vyrobíme první dvě epizody,“ říká ilustrátorka o seriálu Plešouni, který má pomáhat dětem s rakovinou.
Vážně? Vy jste toho nemocničního prostředí neměla dost?
Zjevně neměla. Nebo v sobě mám něco masochistického! (směje se) Ale ono mi to vážně pomáhalo a bavilo mě to. Navíc když trávíte většinu času v nemocnici, tak s tím prostředím natolik srostete, že vám to nakonec přijde úplně normální.
Ostatně hodně dětí, které jsou takto nemocné, zamíří v dospělosti na medicínu. Další se sice doktory nestanou, ale věnují se tomuto tématu jinak. Dělají třeba charitu.
Měla jste někdy z něčeho strach?
Já jsem všechny špatné věci a myšlenky vytěsnila. Mám takovou povahu po mámě, která se pořád směje. Nebylo mi sice vždycky hej, ale nehroutila jsem se z toho. Člověk je zkrátka přizpůsobivý tvor a zvykne si na všechno.
Co bylo v tom období nejtěžší?
Asi to, že jsem byla izolovaná od lidí. Zrovna jsem nastoupila na gympl, měla jsem si najít nové kámoše, místo toho jsem ale ztvrdla v nemocnici. Nemohla jsem jít do školy, do kina, nikam.
Občas sice přišel někdo ze spolužáků na návštěvu, všichni ale byli z toho nemocničního prostředí vyjukaní a nevěděli, co mají říkat.
Kromě Plešounů jste v poslední době pracovala i na ilustracích nejnovějšího českého vydání Malého prince. Mají tyto dva projekty něco společného?
Řekla bych, že mají. Oba jsou sice dětské a hravé, současně se necílí jenom na děti. Něco svého si na nich může najít úplně každý. Hezky se to ukazuje na interaktivní výstavě, která k Malému princi vznikla. Zatímco děti si hrají se světlem a zvukem ve stanu, jejich rodiče si vedle pouštějí animace. Je to hezké a já z toho mám radost. U takových projektů bych ráda zůstala.
Kvůli Malému princi jste se vydala na Island, právě tam jste pořizovala fotky ke svým ilustracím. Proč, když je tento příběh notoricky spojený s pouští?
Napadlo mě to hned, když mi tu práci vydavatelství Albatros nabídlo. Island je totiž nesmírně inspirativní země a já už jsem tam dlouho chtěla něco podniknout. Když mi spadl do klína tento projekt, věděla jsem, že teď je ten moment. Island svou náladou a atmosférou k Malému princi sedne.
Jak na toto nové pojetí reagují čtenáři?
Ke mně se naštěstí dostaly jen hezké reakce. Samozřejmě chápu, že je troufalé zasadit Malého prince jinam, než je poušť. Zvlášť když jsou původní ilustrace tak organicky propojené se samotným autorem a jeho textem. Já jsem si to ale nepřipouštěla.
Připadala jste si někdy vy sama jako Malý princ?
Občas ano. Ráda se na svět dívám dětskýma očima. I teď, když už jsem vyrostla. Ta hravost ve mně pořád je a nikdy ji nechci ztratit.
Malý princ
Před pár týdny jste se vrátila z Tanzanie. Co jste dělala tam?
Připravovala jsem další knížku. Opět bude hodně vizuální a opět to bude čtení pro všechny – pro děti i pro dospělé. Nebude zapadat do žádného žánru, bude to jen takový cestodeník a zážitkovník. Všehochuť. Najdete tam třeba recept na africké kari nebo tradiční pohádku, kterou rodiče vyprávějí dětem v africké vesnici.
Budu to psát se svou přítelkyní Julií, společně chceme čtenářům předat svůj pocit z této země. Chceme jim třeba ukázat, jakou životní radost v sobě mají tamní lidé. A to přesto, že je mnohdy sužuje řada nedostatků – často nemají ani pitnou vodu. Příběhy doplní i hudba, kterou vytvořila naše kamarádka Káťa Koutná z nejrůznějších tanzanských zvuků.
Náš rozhovor se koná při instalaci výstavy „A není to spíš koníček?“, která je k vidění v pražské Galerii ART Concept. Proč se to jmenuje právě takto?
Protože se s touto otázkou často setkáváme. Třeba když přijdeme na finanční úřad a vyplňujeme formulář s kolonkou profese, úřednice se často diví. Nechápou, že se může někdo ilustracemi a výtvarným uměním živit.
Výstava je opět interaktivní – vaše obrázky se pomocí aplikace rozpohybují. Co udělá třeba masožravá rostlina, která se na jednom z nich směje lidem pod sebou?
Jenom jim pohrozí. Tento obrázek ukazuje filipínský ostrov Negros. Obyvatelé tohoto ostrova si po generace vyprávějí legendu, podle které je tamní sopka, co se nad vším tyčí, životadárná. Díky tomu se tam daří cukrové třtině, ze které skoro všichni žijí. Jenomže ta sopka občas lidem i pohrozí – aby si její přízně vážili. Kdyby chtěla, může je klidně i zničit. Když jsem přemýšlela, jak to hravě znázornit, napadlo mě tam přimalovat masožravku.
Může se vám hodit na Zboží.cz: