Výtvarnice Alena Kupčíková: Jedinečná věc na dyslexii je, že se nemůžeš opakovat

Kdy jste zjistila, že jsi dyslektička?

Na druhém stupni jsem zjistila, že nějak nesprávně vnímám gramatiku a slovosled. Ani diktáty mi nešly úplně dobře. Vždycky pětka. Moje paměť nefungovala dobře, ale podstatné bylo, že jsem byla neúnavně kreativní. Tou urputnosti jsem vše dohnala.

Jak se to projevovalo?

Napsala jsem třeba divadelní hru plnou chyb, ale přesto jsem ji napsala. Když mě někdo vyvolal a byla jsem opravdu nucená odpovědět, nedokázala jsem si vzpomenout na například na názvy, ale věděla jsem podstatné… Začala jsem si uvědomovat, že i když se to naučím, něco je stále špatně.

A kdo jako první možnou diagnózu vyslovil?

Jednou mi paní učitelka na češtinu řekla, že když vždy dostávám pětku z diktátu, jsem možná dyslektik. Nic se ovšem nestalo. Jsem ročník 1976, v té době se ještě kvůli tomu do poraden moc nechodilo… Paradoxně jsem tak nikdy neměla oficiální potvrzení o dysortografii, což je problém s pravopisem. Každý, kdo má dyslexii, má totiž od každého něco: dyslexie (porucha čtení), dysgrafie (porucha psaní), dysortografie (porucha pravopisu) …

Přineslo vám to vedle negativ do života i nějaká pozitiva?

Jedinečná věc na dyslexii je, že se nemůžeš opakovat. Tedy nemůžeš se vykrást, protože si nepamatuješ věci v posloupnosti. Nikdy se nemůžeš dostat do situace, kdy bys mohl tyto informace přesně zkopírovat. Vždy vytváříš novou kombinaci. Vždy je to autenticky originální. To je v umění nesmírně geniální. Jinak dyslektik musí vždy vynaložit obrovské množství energie, aby něčeho dosáhl. Neustále improvizuje při vytváření přípravy, a čím dál víc si myslím, že čím jsou vynalézaví a výkonnější, tím víc se pouštějí do těžších a těžších úkolů. Takže mít v týmu dyslektika je výhoda, nahlíží na vše úplně jinak a vytrvá…

Vím, že jste studovala i v Jihoafrické republice. Liší se váš psaný projev v cizích jazycích a v češtině?

Studovala jsem nejen v Africe, ale také ve Francii. Angličtinu tak používám denně, svým způsobem a nebojím se mluvit, i přesto že dělám chyby. A právě proto, že je člověk zvyklý vynakládat více energie, se to dá překonat, nemá se čeho bát.

Další, užitečnou radu pro lidi s dys, kteří se učí cizí jazyky, ještě máte?

Během konverzací, během studií v zahraničí mi hodně pomáhaly komiksy v anglickém jazyce, které spojují obrázek s textem dané fráze. A potom praxe, to bylo jako hodit rybu do vody. Boj o přežití funguje (smích). Ale třeba tu francouzštinu jsem se nikdy nenaučila a asi už se ji nenaučím. Naštěstí v Paříži se dá domluvit anglicky (smích). Přiznám se také k tomu, že u mě je psaný projev jak česky, tak anglicky tragický! Ale dneska můžu využít umělou inteligenci, která nám pomáhá s opravami, a dokonce i se správným slovosledem. Takže HURÁ!

Máte po svých zkušenostech pocit, že je mezi umělci obecně víc dyslektiků?

Ano, větší část dys lidí využívá pravou mozkovou hemisféru a ta má na starosti spíše vizuální, kreativní, intuitivní myšlení, hudbu, umění, orientaci v prostoru a obrazotvornost…

Den dyslexie letos proběhne po čtrnácté, a to na náměstí Míru v Praze, 9. září. Proč akce probíhá takzvaně pod širým nebem?

Měli jsme pocit, že musíme vstoupit do veřejného prostoru. Na poslední ročníky Dne dyslexie za námi chodili lidé, kteří mají skutečný zájem něco změnit. Ale potřebujeme oslovit i ty, kteří se často setkávají s lidmi s dyslexií a mají vůči nim předsudky. Sami nemají tuto zkušenost a nevědí, co dyslektici prožívají a jaké jsou jejich skutečné schopnosti. Proto jsme se rozhodli uspořádat rozsáhlý workshop ve veřejném prostoru, kde budou nejen odborníci jako psychologové a speciální pedagogové, ale také umělci a lidé z různých oborů, kteří žijí s dyslexií.

Kde všude se zvládli konkrétně prosadit?

V našich řadách máme lidi pracující jak v továrně, tak učitele, kteří sami zažívají problémy s matematikou nebo češtinou. Chceme ukázat běžným jedincům, že s dyslexií můžeme být čímkoliv.