Článek
Výstava je umístěna v komorním prostředí, takže návštěvníkovi připadá, že vstupuje do určitého mikrosvěta, chvílemi se může dokonce stát i jedním z exponátů.
V prvním sále interiéru totiž narazí na sousoší z šamotové kameniny V čekárně (1995-2012). Tvoří jej osm figur v životní velikosti, které sedí na skutečných židlích. Dívají se do interiéru místnosti smrtelně vážnými tvářemi, jsou v určitém napětí a člověk, který vstoupí do jejich teritoria, má nutkavý pocit, že se v tu chvíli jejich pozornost okamžitě upře na něj a cosi od něj očekávají.
Když se pak člověk podívá doleva, civí na něj z piedestalu busta plešatého muže s pichlavýma očima, který mu pravou rukou kyne siláckým gestem. Dílo se jmenuje Řečník (2012) a vypadá to, jako kdyby cosi zásadního vysvětloval. Kyprá žena trůnící v proutěném křesle (Sedící žena, 1988) působí poněkud zamyšleně, snad přemýšlí o tom, co tribun tak světoborného vlastně sděluje světu.
Na to všechno shlížejí dvě kočky (zatímco ta třetí se staví ostentativně zády) z lavírované kresby pastelem a pigmenty nazvané Studie portrétů s kočkami (2008-2011). Jednu z nich chová dáma s rusými vlasy a její výrazné oči, stejně jako ty ostatní z tváří na obraze, se zapichují do prostoru a my máme dojem, že nás neustále někdo pozoruje.
Dvojice řvounů (2013) prezentuje muže a ženu, respektive jejich hlavy a poprsí, se vztyčenou pravou rukou a otevřenými ústy. Co asi křičí, co vlastně chtějí nebo za co demonstrují, napadne nás.
Mikrosvět Hany Purkrábkové je možná pro někoho absurdní a možná i trochu nepochopitelný. Na druhou stranu se díváme vlastně sami na sebe, najednou vidíme své slabosti, nedokonalosti a mindráky.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Museum Kampa