Článek
„Reprezentuje pražské Národní divadlo i českou architekturu? Jak je to v případě ikon divadla v Maďarsku, Lublani, Varšavě, Bratislavě…? Existuje na začátku 21. století něco jako národní divadlo? A jak ho materializovat soudobou architekturou?“ ptají se autoři putovního projektu zaměřeného na divadelní architekturu střední Evropy.
Mezi šedesátkou staveb je většina již realizovaných. Česká republika je zastoupena vedle pražského Národního divadla například Divadlem Alfred ve dvoře, Polsko reprezentuje Krakovská opera či historická budova Velkého divadla – Národní opery ve Varšavě. A po boku vídeňského Burgtheatru nahlédneme do útrob moderního hudebního divadla MUMUTH v Grazu, do Šlechtického divadélka v Hlohovci nebo Národního divadla v Budapešti.
Vizuální koncepce kurátora Igora Kovačeviče se povedla nad očekávání. Ústředním prvkem potemnělé scény, ladící s chladně působícím prostorem galerie, je black box, černá krabice na tenkých podpěrách, z níž vykukují podsvícené fotografie interiérů i exteriérů. Na první pohled vypadají jako kulisy inscenace odehrávající se v industriálním prostředí nebo jako armáda z budoucnosti.
Zajímavé půdorysy
„V černých věžích se ukrývá ještě jeden element. Když se zhasne, vypadají, jako by létaly,“ řekl Právu Kovačevič. A doplnil, že nechtěl dělit výstavu podle států. Jeho záměrem bylo, aby divadla postavená v různých stylech a dobách vedle sebe volně koexistovala: „A tvořila tak novou evropskou krajinu.“
Zajímavé jsou nejen modely, ale především půdorysy, protože až díky nim si uvědomíme velikost jednotlivých budov.
„I když jsme měli zpočátku pocit, že vše podstatné bylo již řečeno, opak je pravdou. Velmi vzrušující je například 19. století, kdy architektura působila jako médium, které dnes neumíme číst. Na první pohled bylo díky mnoha symbolům vidět, zda je stavba německá, česká nebo židovská a jak si daná enkláva stojí,“ konstatoval Kovačevič.
Důležitým přínosem výstavy je právě to, že příběhy jednotlivých staveb konfrontuje a dává je do dobového i evropského kontextu.