Článek
Výstava spojuje několik generací, z nichž nejstarší je zastoupena díly francouzské sochařky Louise Bourgeois, slovenské sochařky českého původu Marie Bartuszové, rumunské vizuální umělkyně Gety Brătescu a polské sochařky Aliny Szapocznikow. Výjimečné tvůrkyně, které experimentovaly s materiály i tématy, zkoumaly mimo jiné dotek jako symbol ženské energie, přemýšlely nad křehkostí lidského těla a přírody, jíž jsme neoddělitelnou součástí.
Titulek článku vychází z malé, ale kuriózní osobní příhody. Než jsem vešla do prvního výstavního sálu, vybafl na mě kustod: „Dávejte pozor na tkaničky!“ Podvědomě jsem se podívala na své boty. Byly ale na suchý zip.
Záhy se hádanka zhmotnila v provazy deště, impozantní tropický liják. Na výšku to bylo devět metrů, celkem šedesát metrů čtverečních plných tenoučkých proužků „deště“. Velmi uklidňující a zároveň nesmírně zneklidňující podívaná, která se mění v závislosti na intenzitě světla. V první vteřině si nejste vůbec jistí, co vidíte.
Autorka Susanna Fritscher se oprostila od hmoty a tvaru. Údajně měsíce přemýšlela, jak svůj nápad technicky provést, aby to bylo jednoduché a zároveň efektní. Nakonec řešení našla. Ze stropních skleněných desek nechala zavěsit tisíce tenoučkých lesklých umělých pásků.
V Galerii Rudolfinum v jednom ze sálů to vypadá, že prší.
„Bylo velmi složité takový materiál sehnat. Nejprve jsme získali roli, pak následovalo hledání firmy, která by to dokázala nařezat na tak dlouhé, tenoučké proužky. Nakonec to zvládla jedna společnost v Německu, která pracuje s mikrofilmy,“ prozradila a přidala zajímavý detail. Všechny proužky by se stočené do klubíčka vešly do jedné mužské dlaně.
Tvůrčí kurátorský tandem Elena Sorokina a Silvia Van Espen je rozkročený mezi Bratislavou, Prahou a Paříží. Myšlenka na tuto výstavu se zrodila během pandemie. „Pociťovaly jsme křehkost fyzickou, křehkost těla a života. Rozvinuly jsme to téma do křehkosti dětství, materiálů a ekosystémů. Výběr autorů a autorek ovlivnily nejen lockdowny, kdy jsme se rozhodly držet hlavně Evropy, ale také válka na Ukrajině,“ vysvětlila Právu Van Espen.
Přehlídku nejrůznějších uměleckých forem rámují do pomyslného kruhu dvě videa, v nichž se pokaždé setkává člověk s přírodou. V prvním pestrobarevném krátkém dokumentu děti skotačí v trávě a sbírají hmyz, v posledním videozáznamu hraje muzikant na housle a hlemýžď mu leze po smyčci. Sál je prosycen hudbou, čekám, kdy se něco dramatického stane. Šnek se ale stále svým tělem pevně drží, houslista pokračuje. Zvláštní výjev.
„Metamorfóza je křehká. Není stabilní. Nevíme, v jakém bodě dokáže projevit svou sílu, či naopak, kdy se síla opět promění v křehkou jemnost. To mě fascinuje,“ nabídla trochu jiný pohled druhá kurátorka, Sorokina.
Tyto proměny podle ní souvisejí s hmyzím světem, kdy dospělý jedinec vypadá úplně jinak než počáteční vajíčko, z něhož se tvor vyklubal. „Ten proces může být kdykoli přerušen, a přesto si nakonec život najde nějakou cestu,“ dodala.
Součástí expozice je sochařská instalace Spící město od Dominika Langa, která reprezentovala Českou republiku na Benátském bienále v roce 2011. Do výběru se dostaly i kresby Anny Zemánkové, která má zvláštní místo v českém umění. Spontánně začala tvořit na začátku šedesátých let minulého století, kdy jí bylo více než padesát roků. Původní profesí zubní technička od běžných starostí unikala do svého světa. Vytvářela herbáře fantastických rostlin, smyslných květů, zvláštních plodů. Zahrada byla jejím kostelem.
Fragmenty rostlin, jako by zvětšených pod mikroskopem, upoutaly pozornost už za jejího života, kdy pořádala vernisáže ve svém bytě v pražských Dejvicích. Zemánková bývá řazena do kategorie art brut, ale toto označení obě kurátorky kategoricky odmítly: „Umění je umění, dobré nebo špatné. Je jedno, odkud vzešlo.“
Vrcholným zážitkem celé přehlídky je lyrický, ručně kreslený animovaný film od Williama Kentridge. Zpracoval v něm mytický příběh o bájné věštkyni Sibyle. Legenda praví, že při věštění psala své předpovědi na dubové listy a pokládala je na okraj své jeskyně. Pak se zvedl vítr a listy zpřeházel.
Jihoafrický umělec nahradil listy stromu stránkami ze slovníku. Jeho video je nádherně udělané, výjevy kreslí a popisuje černým uhlem, do mystické doby diváky vtahuje podmanivou hudbou.
Výstava Fragilités se do dnešní doby perfektně hodí. Křehkost není slabost. Je to nestálá síla měnící se v čase. Jako lidský život sám.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Galerie Rudolfinum