Článek
Proto všichni tvůrci vyznávající klasicismus, čili znovuobnovení antiky, tvořili plastiky z čistě bílého mramoru. Sochaři jako Michelangelo nebo Canova si dokonce jezdili do lomů v Carraře speciálně vybírat ten nejkvalitnější kámen, aby jejich sochy byly po vzoru velkých mistrů minulosti oslnivě bílé jako sníh z alpských ledovců.
Staří Řekové vůbec neměli rádi bělost mramoru, ale svoje sochy pečlivě pokrývali barvou, která byla dokonce až kýčovitě pestrá.
Současná výstava v Pergamonském muzeu v Berlíně, otevřená do 3. října, ukazuje, jak moc se všichni mýlili. Staří Řekové vůbec neměli rádi bělost mramoru, ale svoje sochy pečlivě pokrývali barvou, která byla dokonce až kýčovitě pestrá. Milovali syté modře, brčálové zeleně i ohnivě červeně, rádi používali zlacení v míře až překvapivé. Barvou zdobili nejen mramorové sochy, ale i celé chrámy, jejich fasády i interiéry.
Němečtí experti se na sádrových modelech pokusili věrně napodobit jak kdysi viděl umění antický divák. Je to šok, když výsledky jejich pečlivého výzkumu spatří návštěvník v muzeu tváří v tvář šedobílým mramorovým originálům. Téměř se tomu nechce věřit. Řekové jako by měli strach z nebarevných míst a tak i místa, kde mohla zaznít krása mramoru pečlivě maskovali barevným ornamentem.
Řekové barvou zdobili nejen mramorové sochy, ale i celé chrámy, jejich fasády i interiéry.
Barevní bohové, tak se jmenuje výstava i katalog, který vydalo nakladatelství Hirmer. Jeho text je velmi důležitý, protože mapuje detailně práci badatelů, kteří při rekonstrukci toho, jak antika opravdu vypadala, vycházeli ze zpráv starověkých spisovatelů i filozofů, vzali v úvahu nejnovější archeologické nálezy a pečlivě studovali zachované barevné zbytky, které jsou dosud na některých sochách k vidění.
