Výstava Umění rámu: Staré kusy s hypermoderními formáty NFT

Tomáš Hejtmánek starší na vernisáži uvedl, že krásný rám může ne úplně povedené dílo esteticky povýšit a samozřejmě i naopak. Aby však rámy nevypadaly prázdně, dali organizátoři dovnitř většiny z nich zrcadla, ve kterých se mohou návštěvníci vidět v interiéru galerie, nebo je také sestavili do esteticky originálních ornamentů.

U mnoha rámů dnes neznáme autory, protože řezbářské dílny ne vždy opatřovaly své práce signaturou. V expozici nicméně můžeme narazit na práce vytvořené členy rámařských rodin Ecků z doby secese, případně Brůžků nebo Kotrbů z období mezi oběma válkami. Ne všechny rámy jsou bohaté na ornamentální výzdobu, najdeme mezi nimi i vizuálně strohá díla nebo i malé rámečky, do kterých bychom dnes dali spíše fotografii než klasickou práci mistra.

Je zajímavé, že funkce obrazového rámu se v dějinách posouvala a měnila. Od nedílné součásti plátna, kdy barokní malíř jako by svým pompézním stylem souzněl i s načančanou dřevěnou ozdobou kolem jím vyzdobeného plátna, až po avantgardisty, kteří chtěli poukázat na kontradikci svého modernistického tématu s archaickým rámem.

Z toho vyšli i kurátoři výstavy, protože jak obě díla v NFT formátu, tak i prostorový objekt vložili do řezbářsky pečlivě provedených rámů. Hned po příchodu do první místnosti galerijního interiéru narazí návštěvník na NFT práci Michala Škapy Studený oheň.

Na virtuálním „plátně“ se odehrává barevný „klip“, v němž dominují barevné soustředné kruhy. Tematicky připomíná Škapovo dílo klasické obrazy zakladatele moderního abstraktního malířství Františka Kupky (1871–1957).

Díky vizuální smyčce si může majitel obrazu v tomto NFT formátu buď vše nechat běžet v čase, nebo naopak může záznam zastavit a docílit dojmu klasicky prezentovaného obrazu. Má jich uvnitř virtuálního světa totiž nekonečně mnoho.

Podobně je na tom také NFT práce Magna Mutatio Mount Lico od Kryštofa Brůhy. V tomto případě se však organizátoři opravdu vizuálně rozmáchli. NFT formát je zasazen do velkolepě vyřezávaného velkoformátového rámu a po každé straně se ještě vine sloup zdobený šroubovicí, na jehož vrcholu trůní majestátní váza.

Jako kdyby člověk vstoupil před barokní oltář, jenž je však branou do dalších astrálních dimenzí. Výtvarný motiv, zjevující se na obrazovce, odkazuje zase k dalšímu významnému jménu našeho výtvarného umění, totiž k Marii Čermínové alias Toyen (1902–1980).

Prostorový objekt vytvořený dvojicí autorů Jan Sládečko a Lukáš Dřevjaný vypadá na první pohled jako velké benátské zrcadlo. Ovšem snímací zařízení nad ním převede každou postavu, která se před ním zastaví, do zvláštních abstraktních křivek. Výsledek poněkud evokuje učení rakouského lékaře Franze Antona Mesmera, který v 18. a 19. století pracoval s teorií živočišného magnetismu, jenž má každý jedinec v sobě zakódovaný. Možná můžeme také zmínit i  teorii aury, vyjádřené Kirlianovými fotografiemi.

Lze tedy říct, že toto hypermoderní umění má i přes svou nespornou vysokou technologickou úroveň stále v sobě obsaženou určitou část magie, kterou vzývali prvotní spiritisté, mágové či esoterici.

Jenže umění by nemělo být odtržené od našeho hmotného světa, pochopitelného i obyčejným člověkem a bezcílně zabředávat do paralelních virtuálních světů. Tomáš Hejtmánek mladší vyjádřil hlavní poselství výstavy následující větou: „Digitální umění by mělo být udržitelné, ale také srozumitelné pro oba světy.“