Článek
Jejich cílem naopak bylo vysvětlit minulost prostřednictvím současnosti, lépe řečeno pomocí opakování na vyšší úrovni. Podstatou je neuchopitelnost, protože v nepřehledném betonovém prostoru galerie čekají na návštěvníka za každým rohem divnosti a duševní či tělesné zážitky. Jediným vodítkem je pletenec černých kabelů, který vyjadřuje fakt, že bez nich se kapela nikdy neobejde.
V dolním sále číhá kromě vysvětlujícího panelu zážitek recyklovaného opakování. Černobílá fotka, která zobrazuje oba zakladatele skupiny, totiž Caise a jeho nerozlučného souputníka baskytaristu Mardošu, jako začínající rockery. Naproti ve výšce na ochozu sedí dvě figury, které posouvají obraz do formy prostorového objektu.
Hned za tím je místnost, ve které trůní vítací skulptura Právě jsem dostal nápad na písničku. Je složená z hudebních nástrojů a navazuje s návštěvníky zvukový dialog.
V dalších prostorách se lze dočkat třeba návštěvy studia, Dušana Neuwertha, jenž dává nahrávkám zvukový design. Každý si může zkusit, jak naladit vesmírné vibrace pomocí techniky. Nebo může nakouknout, pokud netrpí klaustrofobií, do první mini zkušebny souboru s bicími a plakáty interpretů, kteří hrají jinou hudební ligu.
Vděčná je i stěna, podél níž lze stoupat nahoru i dolů, plná takzvaných pokoncertních autoportrétů, které vytváří Mardoša od roku 1999.
Kavárna působí coby odpočinková zóna, aby si návštěvník nepřipadal jako pouhý pěšák. Může si sednout do žlutého křesla a kochat se plakáty skupiny na zdi ze všech možných období.
Je těžké říci, jestli je výstava pojatá jako nekonečná přímka nebo uzavřená úsečka. Každopádně se vyplatí přijít na ni dvakrát. Jednou jako fanoušek Tata Bojs, podruhé coby milovník umění, a vytvořit si sám v sobě jakýsi virtuální duet.