Článek
Svou tvorbou se pohybuje na hraně mezi dekorativním uměním a volným sochařstvím. Jeho skleněné plastiky inspirované užitou tvorbou by se daly charakterizovat jako mísy a vázy proměněné v sochařské objekty.
Pokud bychom chtěli Víznera nezbytně zařadit mezi stylové proudy 20. století, pak by byl asi jedním z nejlepších světových minimalistů. Autor se však neinspiroval minimalisty typu Donalda Judda či Carla Andreho. Spíše by je čas od času mohl vyškolit v tom, jak z nudné tvorby udělat emotivně působící umění. Jeho práce mají jinou genezi - zrodily se z dlouholeté designérské zkušenosti.
Od řemesla k umění
Patnáct let autor pracoval jako návrhář v podniku Sklo Union v Dubí u Teplic a pak jako vedoucí výtvarník sklárny ve Škrdlovicích u Žďáru nad Sázavou. Krok za krokem směřoval k volné tvorbě a přes špičkové řemeslo se dostával k velkému umění. Sklo začal uplatňovat i jako originální součást architektury. Šlo především o nekonvenční oživení stanice pražského metra Karlovo náměstí.
Od roku 1977 se František Vízner ve Žďáru nad Sázavou věnuje pouze ateliérovému sklu. Trpělivým broušením vytváří originální sochařské objekty v základních tvarech polokoulí, koulí, válců nebo hranolů. Jeho estetika spočívá v lapidárnosti a jednoduchosti, v kráse geometrie a v jedinečných světelných hodnotách skla. Pracuje s dokonalými formami a tvary. Rafinovaně využívá i lesk a mat.
Skvěle nainstalovaná výstava v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu je velkou událostí. Mohla by být ozdobou těch nejprestižnějších výstavních síní světa, od pařížského Centre Pompidou až po newyorské Muzeum moderního umění. Ostatně není náhodou, že Víznerova díla si našla sběratele po celém světě.
František Vízner, Retrospektiva
František Vízner, Retrospektiva Výstavní sál UPM Praha, 24. 3.-5. 6. 2005 út 10-20, st až ne 10-18 h.
Koncepce: František Vízner, M. Hlaveš, architekt: Jiří Novotný, grafika: Š. Malovec