Výstava jihoamerické fotografie je až odzbrojující

Co my Středoevropané vlastně víme o tomto podivuhodném kontinentu? Vybaví se nám možná telenovely, prales nebo fotbal. Přehlídka prací fotografů, jako je například Leo Ramírez nebo Diego Levy, by mohla naše zažitá klišé poopravit. Drsná neúprosnost každodennosti, tak by se dala většina snímků popsat.

„Zločin a násilí jsou jedny z nejzákladnějších faktorů, kvůli kterým se Středoameričané rozhodnou odejít do jiné země, kde hledají lepší život,“ píše se u díla Mexičana Mauricia Palose, který sám na vlastí kůži zakusil deportaci.

Jeho práce ukazují až s brutální popisností cestu chudých Středoameričanů za vysněným lepším životem.

Je skutečně velice těžké rozhodnout, které výjevy ze života lidí na druhé straně zeměkoule jsou ty nejpůsobivější. Jestli naturalistické snímky Juana Tora, zobrazující mokvající krvavé skvrny a mrtvé tělo na prosektuře, tedy věci, které patří k „normálnímu“ doplňku života v Caracasu, či portréty argentinských narkomanů s hlubokýma prosebnýma očima od Myriam Meloniové.

Nebo snad detaily vlastnoručně sešitých úst venezuelských vězňů hladovkářů (Leo Ramírez) či absurdní situace vzniklé při manévrech a přehlídce argentinské armády (Santiago Hafford). Fotografie muže v maskovací uniformě zvedajícího nad hlavu pumu jako moderní svatý grál je téměř až surrealisticky působivá.

Přes všechnu popisovanou brutalitu lze i na této výstavě hledat a nalézat krásu či spíše její nesmělé náznaky. Tak jak je tomu u pěti velkých černobílých portrétů (Alvaro Villela), které vévodí největší místnosti výstavních prostor. Jedná se o snímky brazilských potomků černých otroků.

Stejně jako u argentinských narkomanů upoutají pozorovatele na první pohled jejich velké a smutné oči. Právě oči jsou na obrazech z latinskoamerického života tím nejvýraznějším. Právě v nich se nejlépe zračí ona posmutnělá tíha i lehkost.