Hlavní obsah

Výstava. Dvacet deka duše od Krištofa Kintery

Považovat výtvarníka Krištofa Kinteru pouze za sochaře by bylo poněkud krátkozraké. Lépe řečeno, dívali bychom se na jeho tvorbu pouze z jednoho směru. Kintera je totiž všeuměl, využívá rozličných moderních estetických směrů a stylů stejně jako předmětů postmoderního věku k tomu, aby vytvořil umělecká díla reflektující naši dobu.

Foto: Jan Šída , Právo

Výtvarník Krištof Kintera dělá monstrózní díla z předmětů denní potřeby.

Článek

O výše uvedeném tvrzení se lze na jeho výstavě v pražském centru současného umění DOX How Can I Help You? (trvá do 20. srpna) přesvědčit doslova na vlastní kůži. Rozdělil expozici společně s kurátorkou Michaelou Šilpochovou na samostatné oddíly v několika patrech. Každý z nich by se dal symbolicky pojmenovat nějakým všeříkajícím termínem.

První bychom mohli nazvat multimediální kabinet. Do něj Kintera vložil kromě vizuální složky i tu hudební. Když se postavíme do centra sálku, působí na naše smysly všechny složky najednou, techno hudba, prudká světla i vizuální artefakty. Na nich jsou české i anglické nápisy, které mohou působit jako určitá vodítka k pochopení vystaveného.

Červený hasicí přístroj s nápisem „Pokora“ je vlastně takovou ouverturou. Zatímco bílá plocha s jeleními parohy a anglickým nápisem, který lze přeložit jako „nechci být člověk“ (nebo „nechci být lidský“), působí jako finále prezentace v tomto mikrokosmu.

Druhý sál bychom mohli s trochou nadsázky nazvat Bytový seminář. V chodbě, která interiér otevírá, se skví zarámovaný nápis „Nikdo nemá nic“. Tento poněkud nihilistický výrok mírně obrousí za rohem objevený útulný pokojík se dvěma archaickými křesly. Kdyby si do nich člověk sedl, může hodiny meditovat mezi Kinterovými malířskými výboji.

Nejsilnější zážitek je v posledním patře. To je Kinterovo nebe. Vede k němu dlouhé schodiště a s každým překonaným schodem je patrná další část boha. Boha konzumu, negativních emocí i strachu z moderního světa. Autor ho vyjádřil pyramidou všemožných nádob, kanystrů a plechovek, na které napsal názvy různých emocí sužujících člověka vrženého do tohoto světa.

Na sudu v popředí se skví nápis „Cit“. Jako by chtěl Kintera zhmotnit text Jiřího Dědečka Dvacet deka duše. „Chtěl jsem si koupit dvacet deka duše, pár kousků pravdy, litr svědomí…, dejte mi tedy za korunu víry, osminku citu, lahev naděje,“ píše se v něm. A najednou je návštěvník ze všech stran atakován dalšími nápisy a možná si může říct o to, aby mu nebeský pumpař načepoval požadované množství. Jenže pak se vrátí zpět na zem a zjistí, že musí bojovat s nectnostmi i ctnostmi sám za sebe.

Jediný problém Kinterových děl je ten, že potřebují rozlehlý prostor. Ve stísněném bytě v paneláku jeho díla neřeknou tolik jako v prostorném interiéru galerie DOX.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Centrum současného umění DOX

Související články

Výběr článků

Načítám