Článek
Mahlerův scénář během příprav filmu ještě za režisérky Alice Nellis a nakonec i během natáčení doznal určitých změn, takže se autor rozhodl vydat zároveň „volnou, rozšířenou a necenzurovanou autorskou verzi“ své prózy Nokturno (2000), která se stala ideovým základem snímku.
Kniha s pozměněným názvem Muž, který přežil Lidice (Jota, 104 stran, 198 Kč) je literárním dílem, jež vytváří s filmem působivou dvojici. Po léta nepřipomínaný motiv vraždy syna, která přivedla lidického muže pojmenovaného Šíma ještě před 2. světovou válkou do vězení, z něhož vyšel až po zkáze obce, se proměnil v existenciální obraz řady prokletých osudů.
Protikladem hrůzné věty: „Vy jste měl kliku: kdybyste dostal milost, šel jste rovnou ke zdi,“ kterou říká opilý policajt Vlček Šímovi, je jejich dialog nad papírovým modelem obce, který muž nadvakrát odsouzený dával dohromady jako vzpomínku: „Jednou… po převratu v osmnáctém pálili neznabozi za stodolou Horákova statku kříž – a prej Bůh to místo proklel…“ „Boha bych do toho netahal…“ „Nevím, jestli je Bůh – ale ďábel je! A i tomu se to vymklo!“
Po stopách vrahů
Rozhlasový a televizní reportér Stanislav Motl, známý především jako stopař nacistických zločinců spojených s územím naší republiky, vydal druhý díl své série Cesty za oponou času nazvaný Ozvěny lidické noci (Eminent, 230 stran, 369 Kč). Na přiloženém DVD připomíná svoje cesty za důkladnějším poznáním trvale živé památky obětí.
Čtenář se dozví podrobnosti skutečného příběhu Františka Saidla, jak se jmenoval předobraz filmového Šímy. Dne 19. prosince 1938 přišel na četnickou stanici v nedalekém Buštěhradu a strážmistru Evženu Resslovi řekl: „Pane vrchní, jdu se udat. Já jsem zabil syna.“ Ale jak stále opakoval, údajně v sebeobraně.
Motl s důkladností sobě vlastní cituje jak dobové novinové články, tak ze spisu, v němž jsou dodnes zachyceny podrobnosti tragédie předcházející masové vraždě. Popisuje i soud končící čtyřletým žalářem. Ve svědectví přeživších pamětníků ožívá pak života běh rodiny Saidlových i řady dalších, včetně faráře Josefa Štemberka (1869–1942), rodáka z Pecky v Podkrkonoší, který byl zastřelen s dalšími muži včetně dvou dalších Saidlových synů na dvoře Horákova statku.
Zázrakem se zachránily dveře z kostela, které jsou vystaveny v lidickém památníku. Motl také připomíná fotbalovou jedenáctku, v níž hráli i budoucí příslušníci britské RAF Josef Stříbrný a Josef Horák, jejichž aktivitu v exilu využilo gestapo k výběru Lidic k exemplárnímu trestu. Oba se zúčastnili poválečné tryzny na místě zničené obce. Horák později odešel znovu do Anglie, kde v roce 1949 zahynul při cvičném letu.
Syn chudého chalupníka z Lidic Josef Stříbrný byl z armády vyhozen jako „buržoazní důstojník“, pracoval pak jako úředník v Tesle Hloubětín. Zemřel v roce 1976, bylo mu jedenašedesát. Cenné a pro mnohé objevné je svědectví o dvaadvaceti mužích z terezínského ghetta, které nechal přivézt jeho tehdejší velitel Siegfried Seidl do Lidic, a na zahradě s mrtvými muži „krumpáčem narýsoval obvod jámy, budoucího hrobu“ a nařídil kopat tři metry do země. Poté všechny oběti svléci a tak je uložit.
Viktor Laš, jeden z těchto dalších prokletých, z nichž přežilo jen šest lidí, vypověděl Motlovi o podobnostech pohřbívání i o tom, jak Karel Langendorf přitom polohlasně zpíval Dvořákovo Rekviem. Otřesně působí fakta o tlumočnících z bývalých Sudet, kteří se podíleli na vyhánění lidických z domovů, i o filmových záznamech Franze Tremla a Miroslava Wagnera.
Motl v roce 2000 také vypátral důstojníka bundeswehru, jednoho z těch, kdo v Lidicích v popravčí četě stříleli. Jeho svědectví dokresluje pátráními po dalších, kdo se na vraždách podíleli.
Je to mimořádně působivá kniha, včetně obrazového záznamu. Ukazuje, že i po téměř sedmdesáti letech je stále co doříci k tragédii, která neustále oslovuje celý svět. Byť se podobné nelidské činy už opakovaly.
