Vyšla kniha Petera Žaloudka o půvabu lidí, kteří nezištně pomáhají

V roce 1979 byl vyloučen z Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Bratislavě, působil pak v podzemní církvi a emigroval v roce 1983 do Rakouska, kde bydlí i nyní. V Římě poté pokračoval ve studiu teologie, vrátil se do Vídně, kde žil v kapucínském klášteře a věnoval se pastoraci rakouských věřících a slovenských i českých emigrantů. V roce 1991, po rozhodnutí oženit se, odešel z kněžské řeholní služby.

Jak uvádí na záložce, navzdory zákazům působit oficiálně jako kněz se této činnosti jiným, netradičním způsobem dál věnuje. Je zaměstnán jako radiologický a pastorační asistent jedné z vídeňských nemocnic.

„V Rakousku je asi 700 ženatých kněží, tedy 700 suspendovaných kněží – kněží bez úřadu. Já jsem jedním z nich,“ píše v jedné své črtě v knize pojmenované symbolicky Síla lásky.

Rád ocitoval myšlenku z rakouského tisku publikovanou v okamžiku, co se kněz ve vesnici Feldkirch-Nofels rozhodl odejít ze služby poté, co čekal s pastorační asistentkou farního společenství dítě, k němuž a k níž se plně hlásil: „Celibát, jako podmínka kněžství, byl ustanoven 2. lateránským koncilem v roce 1139. Trvalo však celé následující století, než začal být celoplošně praktikován. V poslední době se uvnitř katolické církve množí názory, aby se přísnost povinného celibátu zrušila.“

To ale není hlavní myšlenka svazku jeho portrétů. Rozhodl se vzdát hold lidem známým – třeba Matka Tereza z Kalkaty nebo Karel Kryl, na jehož větu: „Chlapi nebrečí, chlapi se perou“ nemůže zapomenout – ale hlavně známým méně nebo vůbec. Připomíná Carla Carretta, podle něho nejvýznamnější duchovní osobnost 60. až 80. let 20. století, s nímž se několikrát setkal, nebo Otmara Kappla z Lappersdorfu u Řezna, který mj. pomáhal spojit místní katolíky s členy podzemní církve předlistopadového Československa.

Všechny spojuje neokázalý zájem o druhé. Věrnost svému svědomí. A lásce v tom nejširším pojetí vztahu k bližnímu svému.