Vyšla kniha o "československém" malíři Salvadoru Dalím

Jak přezdívka slavného surrealistického malíře vznikla, se zřejmě nikdy nedozvíme a pro všechny badatele zůstane navždy „španělskou vesnicí“, což jako úsloví vyjadřuje v češtině něco neznámého a nepochopitelného. Dalí jako „československý malíř“ je tématem nové knihy hispanisty a historika umění Pavla Štěpánka, kterou vydala v těchto týdnech pražská Galerie Miro.

Autor zaměřuje svou pozornost na Dalího vztahy k českému a slovenskému prostředí. Představuje profil umělce v katalánském, pařížském i americkém prostředí, stopuje jeho díla v českém a slovenském majetku, mapuje jeho vlivy na českou kulturu – výtvarnou i literární a všímá si také osobních kontaktů malíře s českými intelektuály i výtvarníky.

Salvador Dalí se v Praze poprvé představil v roce 1932 na legendární surrealistické výstavě Poezie 32. Ve výstavní síni Mánes byl zastoupen dvěma obrazy: Každodenní iluze a Automatický osud. Oba oleje byly volně na prodej, stály tehdy 9 tisíc korun, ale nikdo si je žel nekoupil.

První reprodukce Dalího obrazu se v českém tisku objevila v roce 1933 a bylo to v renomovaném avantgardním výtvarném časopise Volné směry. To bylo umělci teprve devětadvacet let. V jiných evropských státech byl pořád ještě neznámou osobou! Hlavní zájem Pavla Štěpánka však spočívá ve sledování vlivu dalíovského surrealismu na české umění, a to nejen v praktickém, tj. malířském smyslu, ale také ve výtvarné teorii a literatuře.

Málokdo ví, že propagátorem Dalího zvláštního způsobu vidění se v Praze stal básník Vítězslav Nezval, kterému malíř osobně věnoval jeden výtisk své Neviditelné ženy ozdobený nádhernými grafikami. Dalí ovlivnil české tvůrce především svou fantazií, schopností spojovat nespojitelné, vizuálními hříčkami, barokním iluzionismem i nečekanou metamorfózou tvarů. V Čechách zapůsobil na poválečné surrealisty, zejména na Františka Muziku a Františka Janouška, nejvýrazněji na něj navazovali zejména malíři ze skupiny RA.

Štěpánkova kniha přináší také obsáhlé citáty z Dalího textů publikovaných v českých periodikách a úryvky z recenzí českých kritiků o Dalího tvorbě. Jde místy téměř o komentovanou antologii. Obdivuhodná je i kompletní bibliografie včetně stovek novinových článků.

Závěr Štěpánkovy publikace je věnován projektu Dalího muzea v Praze, který je velkým snem pražské Galerie Miro. Čtenáři se tu detailně seznámí s projektem světově proslulého architekta Daniela Libeskinda, který kompletně vyprojektoval úžasné muzeum, které by bylo jako víceúčelová kulturní stavba skutečnou ozdobou Prahy.

Kompletně jsou v knize otištěny i dopisy magistrátním úředníkům ohledně projektu a pozemku. V jednom z posledních dokumentů Miro Smolák, majitel Galerie Miro, píše primátoru Pavlu Bémovi: „Prosím, vezměte tento projekt (tj. Dalího muzea) za svou prioritu a nezištně mu pomozte, ať vyvrátíme tvrzení všech pochybovačů o tom, že v Praze údajně bez předem poskytnutých úplatků není možné něco postavit.“

Velkou atrakcí projektovaného pražského muzea by se podle Štěpánka mohla stát rozměrná plátna, která Dalí namaloval jako kulisy k baletu Třírohý klobouk. Dnes jsou v majetku slovenského sběratele žijícího ve Švýcarsku, který by je ochotně převezl do Prahy, pokud tady ovšem bude Libeskindova budova stát.