Článek
Mýtická pravlast rytířů kolem Artušova stolu sice až do roku 1532 požívala nezávislosti na Paříži, ale dnes v ní najdeme stěží 700 tisíc bretonských mluvčích a ubývající síly čelit kulturní unifikaci jinak než folklórními tradicemi. Nepřestala však být domovem ošlehaných mořských vlků, podsaditých sedláků i jejich žen s perličkou na dně.
S důrazem na tuto syrovost výrazu převyprávěla Ivana Tomková v knížce Potopené zrcadlo na základě francouzských pramenů místní kosmologii, bestiář a touhy. Na omak jsou vlhké jako zdejší povětří, chladné a pevné jako všudypřítomný kámen i bohabojné jako keltská víra.
Bretaň je úžasnou paletou šedé. Smrt, nebo aspoň ponurost, o nichž zdejší balady často zpívají, se v nich stávají požitkem, který mění utrpení v krásu a mísí ji s troškou pohodlnosti, šťouravosti a sympatií k černému humoru a skepsi, kterou bychom měli mít s touto odnoží Keltů genově společnou.
A tak hledáme-li ve svém hořkosladkém údělu spojence, který rozumí našemu vtipu i strachu, a nemyslíme jen na debaty po krčmách, vypravme se na Finistere neboli Konec země, kde si lidé váží světa takového, jak ho stvořili pan Vítr s paní Déšť.
Potopené zrcadlo, Sestavila, přeložila a okomentovala Ivana Tomková, ilustrovala Dagmar Urbánková. Argo, 328 stran