Hlavní obsah

Vyšla kniha Bleděmodrý svět Júliusa Satinského

Právo, Radmila Hrdinová

"Pokoušejte se vidět svět světlemodře, pobízel Július Satinský své souputníky. "Tmavomodrost skepsí, katastrofických vizí, zhoubných předtuch, nářků nad ubohostí lidského údělu, to všechno jsou jen projevy nezralosti. Povinností kumštýřů je být světlem v těch tmách, vláhou v poušti, smíchem ve vší té bídě," uvádí knihu vzpomínek Václav Postránecký.

Foto: Milan Haluška

Ilustrační foto

Článek

Kniha, kterou vydalo letos bratislavské Štúdio LS, se v Praze křtila ve Slovenském institutu v červnu, půldruhého roku po smrti herce, humoristy, publicisty, "Člováka" Jula Satinského.

Sborník vzpomínek, fotografií, karikatur, dopisů, snů, causerií a jiných textů uspořádali šéfredaktor pražských Divadelních novin Jan Kolář a Satinského celoživotní přítel a kolega Milan Lasica.

Je to kniha důsledně slovensko - česká, střídající oba jazyky podle toho, kdo v ní právě na Jula Satinského vzpomíná. Proto i v citacích zachováváme jazyk originálu.

Knížka z lásky

Publikace vznikající bezprostředně po úmrtí populárních osobností se staly v posledních letech módou a pohotovost jejich vydání připomíná někdy tak trochu senzacechtivou honbu známých psovitých šelem za ostatky zemřelého, případně přiživování se na jeho slávě.

Nic podobného ale neplatí o této knížce, která vznikla opravdu z lásky a touhy zachytit osobnost Jula Satinského v co možná největším a nejúplnějším rozsahu.

Dosahuje toho pestrostí a úctyhodnou obsáhlostí shromážděného materiálu, který střídá vzpomínky přátel s rozhovory, Satinského články, úryvky dialogů z her LS, dopisy i pokusy o odbornější, nicméně čtivě napsaný pohled na Satinského herectví, jaký nabízí například stať Pavla Taussiga Český herec Július Satinský nebo Múdry plebejský klaun Martina Porubjaka. Satinského - spisovatele a fejetonistu představuje Kornel Földvári v příspěvcích Liečba šokom a Laskavý mystifikátor.

Idylické přístavní městečko

Július Satinský byl člověk konzervativní, monarchista, opěvující zaniklý svět Rakouska-Uherska a vyznávající přesvědčení, že pokrok neexistuje a po postmoderním technickém i uměleckém blázinci se svět vrátí do poklidných vod starosvětské pohody, v níž vládl klid a slušné lidské vztahy. Dovedl o tom vyprávět krásným poetickým jazykem. Takto například vzpomíná na atmosféru Bratislavy v době svého dětství.

"Bratislava bolo idylické prístavné mestečko až do druhej svetovej vojny. Okolo Dunaja klokotal život, boli tu záhradné reštaurácie, kaviarničky, zmrzlinárne, výletné hostince v Pečianskom lese. Bratislava bolo voňavé južanské mesto: vypekali sa tu "pozsonyikifli" - orechové a makové rohlíčky, gaštany, kukurica, turecký med...Pamätám sa, že sme ako chlapci korčuľovali na zamrznutom Dunaji z jedného brehu na druhý... aj po meste boli prírodné klziská, niektoré tanečné, kde v altánku hrála hudba a dámy s mufmi tancovali s pánmi v dlhých šáloch valčík pod lampiónmi, v ktorých svietli sviečky. Páni pripevňovali dámam na topánky kĺúčikom halifaksne, neskor džeksne, starí ĺudia hráli kolky, pili pivo. Všetka mládež bola v podvečer na korze - prechádzali sme sa dokola od Michalskej brány po dunajské nábrežie a späť.

A na námestí Republiky bolo Anča-korzo. Fero Dibarbora mi rozprával, že raz sa stavil so spolužákmi, že prejde po Anča-korze v ženskom prestrojení, a aj to urobil. Nejakí juhoslavskí námorníci ho obťažovali cestou tak vehementne, že ho spolužiaci museli zachraňovať... Bratislava mala vtedy takú voňu ako Ballekov Palánk. Bolo to medzinárodné mesto - stretli ste tu bulharských, maďarských, rakúskych, juhoslovanských, ruských námorníkov - dunajčíkov. To mesto dnes neexistuje."

Krehučka slovenčina

Satinského slovenština je jazykem voňavým. A není to náhodou: "Mne sa slovenčina zapáčila onomatopoicky. Doteraz čítam trojročnej dcére slovenské rozprávky v tej ľubozvučnej zakonzervovanej slovenčine a ona je tou slovenčinou nadšená. Slovenčina je hruda zlata obalená zaschnutým blatom. Slovenským spisovatelom by nemali slovenskí jazykovedci predpisovať normu. Ten jazyk je krehký, mladučký - ten spisovný. Vždy som robil a robím v slovenčine naschvály."

Poslední slovo je české a není to náhodou, Julo Satinský dokázal totiž stejně dobře mluvit v českém filmu česky - a to tak dokonale, že byl podezříván z dabingu. Připomíná to v dopise Satinskému z roku 1983 Marie Poledňáková, režisérka nejúspěšnější české komedie, "veselohry století" S tebou mě baví svět, v níž Satinský ztělesnil nezapomenutelným způsobem dobráckého bonvivána, doktora Alberta Horáka. Satinského herectví přirovnává Pavel Taussig k Theodoru Pištěkovi. Na otázku, zda mu čeština činí potíže, odpovídal Satinský v jednom z rozhovorů: "Už nie. Už je tu určitá rutina. I když psí spřežení dá Slovákovi zabrať."

Šlechtic, gróf, aristokrat humoru

Na Satinského vzpomíná v knížce řada kolegů a přátel. Nejzasvěcenější úvodní stať nazvanou stručně O Julovi napsal Milan Lasica. Píše v ní nejen o společných letech strávených na jevišti, ale líčí v ní i Satinského gurmánství a hostitelskou vášeň, s níž byl ochoten kuchtit a prostírat v kteroukoli denní i noční hodinu pro návštěvy na obrovitém jídelním stole.

Lasica i další Satinského přátelé se shodují v přívlastku "šlechtic". "Jeho šľachtické, presnejšie ušľachtilé sposoby sa prejavili naplno v ťažkých chvíľach. Nevyzeral ako človek, ktorý má ťažké chvíle. Už to bolo znakom noblesy. Noblesný človek neobťažuje iných svojimi smútkami. Ale smútky boli. Také, kterých som bol svedkom. Keď mu, sedmnásťročnému, zomrela matka. Keď jeho otec, humorista par excelence, dobrovoľne opustil svet. Keď sa v ďalekom Karibiku utopila jeho žena Oľga. Zdieľal som s ním tie smútky. Myslím, že som bol jeden z mála, komu to dovolil. Bol zasiahnutý, ale nie zlomený. Akoby sa ostýchal, že on, ktorý tak ochotne poskytuje útechu, ju teraz sám potrebuje. A iste boli aj smútky, o ktoré sa so mnou nepodelil. Ale som presvedčený, že ich nosil v sebe a báječne to maskoval," píše Milan Lasica.

Grófem nazývá Satinského jeho kolega Bronislav Poloczek, básníkem a klaunem režisér Jiří Menzel: "Myslím, že to byl Jan Werich, kdo přirovnával klauny k básníkům. V Júliusovi Satinském se klaun s básníkem ztotožnil. Jenom básník a klaun umí vnímat realitu kolem sebe neunavenýma, nelhostejnýma očima."

Satinského široký kulturní rozhled připomíná Jiří Suchý, když vzpomíná, jak se na jedné návštěvě u něho potkal Satinský s anglickým muzikologem. "Satinský zbystřil. Janáček? Ten mě zajímá taky. A za chvilku jsme zastihli oba pány zabrané v janáčkovskou diskusi. Tou dobou jsem usilovně hledal cestu k Janáčkově hudbě a pravdou je, že jsem přes všechno své úsilí k ní dodnes vlastně pořádně nepronikl. Július Satinský však měl jasno. Můj respekt k němu silně povyrostl. Člověk s těmito vědomostmi se pak na scéně stylizoval do role prostoduchého klauna, ale svou inteligenci tím nepřekryl - jeho repliky jiskřily brilantním humorem a prozrazovaly jeho skutečnou inteligenci," vzpomíná Jiří Suchý.

Jak jsem radil pákistánským generálům

Knížkou prolínají tu a tam pod čarou citace ze Seníků - stručných záznamů snů, které se mu zdály a které si Satinský během života uchovával.

Některé připomínají skvostné anekdoty, v jiných to zatrne smutkem: "Sedel som s pakistánskými generálmi v parádných uniformách. Ja jediný som bol v civile a pozorne som počúval rozhovory o situácii na indicko-pákistánskej fronte. Porada sa konala na terase bratislavského kúpaliska na Tehelnom poli. Zobudil som sa a dlho ma neopúšťal pocit pýchy a hrdosti, že sa so mnou radila celá pákistánska generalita. Už vo sne som byl na seba hrdý..."

"Kráčam s otcom na Lomnický štít. Ostré serpentíny. Pri ceste každých dvadsať metrov stojí pekný, úhľadne vymaľovaný záchod..."

"Milan Lasica bol mŕtvy. Ležal v podlhovastej plechovej skrini v nejakej tekutine. Bola to chladnička na mŕtvoly. Otváral som ju potajomky. O tom, že je mŕtvy, nevedel v celom dome nikto - len ja..."

Osobitý smysl pro humor a hravost osvědčují Satinského kresbičky, které rovněž knížku provázejí a stejně jako jeho fejetony komentují s perfektní výstižnou stručností slovenské politické, národnostní i jiné společenské dění. Jsou to vlastně takové malé kreslené aforismy.

Fanfarónství, sebeironie a radost z vyprávění

Vztah k dětem, umění mystifikace i schopnost uchovat si dětský pohled na svět připomíná ve své stati slovenský kritik a teoretik Kornel Földvári.

"Mušketierske fanfarónstvo sa v Júliusovi Satinském už od mladosti spájalo s láskou k deťom. Kým sa jeho túžba po vlastnom potomstve naplnila, aspoň pre ľudské mláďatá z celej ulice organizoval turistické výpravy do blízkého okolia. Už vtedy ich účastníkov zabával münchhausenovskými historkami, plnými bujných výmyslov."

Földvári připomíná, že Satinský je autorem Rozprávok uja Klobásu (1996), v nichž "uja Klobásu" zastává on sám a osvědčuje v ní nejen gejzír vtipných nápadů, ale i umění sebeironie. Satinského pochopení pro děti, které se prolnulo i do jeho "indiánské babičky" Alberta Horáka z filmové komedie S tebou mě baví svět, vystihují slova z rozhovoru pořízeného krátce před jeho smrtí: "Deti majú veľmi rády klamstvá a my dospelí ich ťaháme do sveta pravdy, ktorý je hrozný... Bác! Prudký úder do mozgu."

Z pohledu chlapce jsou psány i Satinského memoáry, které vyšly v roce jeho smrti - Chlapci z Dunajskej ulice a Posltoročí s Bratislavou. Potřebu vypravěčského umění vystihl Satinský výrokem: "Už v dobe kamennej, v jaskyni sa musel nájsť nejaký rozprávač, okolo ktorého všetci sedeli a on klamal a klamal..."

Milan Lasica vzpomíná: "Keď som bol u Jula na jednej z posledných návštev, daroval mi knižku Polstoročie s Bratislavou a upozornil ma na to, že Kornel Földvári ho v predslove prirovnal ku Karlu Mayovi. Páčilo sa mu to. Ale ak si ako May, povedal som, tak potom takých štyridsať percent tvojich spomienok je mystifikácia. Pozrel sa hrdo na mňa a povedal: Najmenej štyridsať!"

Velká část knihy je samozřejmě věnována Satinského herectví, připomíná se tu nejen jako celoživotní partner a spoluautor dialogů LS, ale také jako tvůrce řady divadelních postav. I v Praze jsme měli možnost obdivovat Satinského jevištní umění, libující si v gestickém, mimickém i intonačním detailu a umění satirického nadhledu - ať už to byl Čechovův monolog O škodlivosti tabáku, Jubileum, Jakub v Kunderově a Diderotově Jakubu a jeho pánu nebo Salvatoreho Stalin.

Možná stálo za to uvést výčet Satinského divadelních a filmových rolí, ale na kvalitě knížky to nic neubírá. Bleděmodrý svět Júliusa Satinského je krásné čtení, psané bez plačtivého sentimentu, i když se smutkem i něhou v duši. Ale číst se dá s radostí.

Související témata:

Výběr článků

Načítám