Vyšeptalé a banální Výkřiky do tmy

Paralelní vstup je zdlouhavě stejný. V obou pokojích se odvíjejí totožné milostné floskule. "Kdo napsal tuhle sr...?" zažil prý autor šok na newyorské premiéře, když po čtvrthodině toho kolovrátku hlasitě zhodnotil dění na jevišti divák před ním. "To já," přiznal se Bovell. A ten dobrý muž se otočil a dodal: "No, už to nedělejte."

Po úvodním patnáctiminutovém úmoru - měl jsem nutkání nezávisle na příhodě uvedené v programu, který jsem četl až doma, zvolat něco podobného, nikoli však na adresu autora, ten do Brna samozřejmě nepřijel, nýbrž inscenátorů, kteří hru na Moravu propasírovali.

Potom až do přestávky jako by se téma ze zarděnek vylízalo. Bovell nechá seznámit se nezávisle na všech čtyřech podvedených mužské a ženské aktéry. V kombinaci postojů, odhalení a v míře jejich uražené ješitnosti nahlíží na partnerskou nevěru ze všech možných úhlů a k variacím možných konců, řidčeji nových začátků vztahů.

Všechno vyslovované je inteligentní, ale šustí to modelovostí, literátštinou. Ti čtyři spolu hovoří jazykem knižním, šroubovaným a místy zbytečně cizími slovy zatíženým. Herci mají co dělat, aby v textu plavali aspoň pudla a netopili se v něm. Nedokážu posoudit, jestli je tak komplikovaný Bovell nebo překladatel Jiří Záviš.

Nicméně Mošovo elitní činoherecké družstvo - Petr Štěpán, Pavla Vitázková, Markéta Sedláčková a Viktor Skála - drží prapor příběhu statečně a šustivost přeintelektualizovaných banalit ze všech sil oslabují.

Kdyby Výkřiky do tmy skončily o přestávce, mohlo být ještě dobře. Jenomže po ní ožívají na scéně postavy, o kterých se v první části jen mluví. Zálohou pro bojovníky v první linii měl být ještě Martin Havelka, ale v roli váženého občana, který jeho naturelu nesluší.

Robert Jícha, plačtivě degrieuxovský rozervanec, Lenka Jeníková, hysterická psychoterapeutka potvrzující, že každá psycholožka má mít svého psychiatra, Eva Ventrubová jako potvora a její pacientka, a Tomáš Sagher, muž podezřelý z vraždy, od krve týden neumytý, to je nastavovaná kaše. Včetně tanečních tamponů Terezy Škodové a Bohumila Vituly...

Stejný princip souběhu dialogů v různých prostředích ve druhé části už jenom unavuje. A to je také výsledný dojem z tříhodinového celku. Cože to volal ten dobrý Newyorčan?