Vyšel první svazek básní Vratislava Effenbergera

Vratislav Effenberger (1923 až 1986), vůdčí duch českého a slovenského surrealismu, po smrti Karla Teigeho (1951) povětšinou bez jakýchkoli publikačních možností (s krátkou výjimkou konce šedesátých let), pětatřicet let průběžně aktualizoval teoretickou i diskusní základnu tvorby proměnlivého okruhu autorů, kteří právě v surrealismu hledávali východiska svých snah. Tedy teoretik, avšak také originální básník, scenárista, libretista, prozaik, uměnovědec, teatrolog, historik... V budoucích slovnících se jistě najdou i další kategorie, v jejichž rámci bude klasifikováno rozsáhlé dílo tohoto autora, čítající vposledku desetitisíce rukopisných stran.

V teorii navázal na koncepce Bretonovy a Teigovy, v mnoha aspektech je ovšem kriticky přehodnotil a rozvinul - v tomto ohledu měl zpočátku blízko k názorům svého přítele malíře Mikuláše Medka, který ho výrazně ovlivnil. Spolupracoval také s básníkem Karlem Hynkem (kupříkladu spolu napsali několik divadelních her) či s básníkem a psychoanalytikem Zbyňkem Havlíčkem, s fotografkou Emilou Medkovou či básníkem Albertem Marenčinem, abychom jmenovali jen několik nejvýraznějších osobností jeho generace. Avšak podstatně zapůsobil i na celou řadu mladších autorů: v šedesátých letech to byli básníci Petr Král, Stanislav Dvorský, Prokop Voskovec a další, v letech sedmdesátých Martin Stejskal, Eva a Jan Švankmajerovi, slovenský malíř Karol Baron a později další a další básníci, malíři či třeba filmoví režiséři. Dlužno však zdůraznit, že právě přídomky označující specializovanou tvůrčí činnost, či dokonce profesi, Effenberger odmítal: vyznával univerzalitu myšlení, s níž spojoval i náročný požadavek univerzality tvůrčího výrazu, jakožto procesu slučujícího stejně tak imaginativní, jako racionální postupy a hlediska.

Ovšem řekneme-li "vůdčí duch", může to v mnohém čtenáři vyvolat nežádoucí asociace. Nic není vzdálenější skutečnosti. Vratislav Effenberger byl osobnost charismatická a v jeho často tak zdůrazňovaném kriticismu nebylo ani stopy po autoritářství. Jeho heslo, sjednocující a stále znovu obnovující kolektivní aktivitu surrealistické skupiny, znělo: Nehledáme publikum, hledáme spolupracovníky!

Dovolím si tento slogan ilustrovat osobní vzpomínkou: poprvé jsem (spolu s přítelem J. Bártkem) vstoupil do Effenbergerovy pracovny v pražském bytě v tehdejší Vančurově ulici č. 11 na podzim roku 1974... Nedávno jsem při studiu jeho pozůstalosti narazil na dopis adresovaný příteli A. Lassovi, v němž tuto pro mne tak fatální událost komentuje: Dnes odpoledne tu byli jacísi dva mládenci, asi 23letí, poslali mi nejdřív své básně... Nevědí toho o surrealismu mnoho, jen to, co jsem dosud publikoval, Teigeho neznají, francouzsky ani jiným jazykem nečtou. Mají dojem, že zdejší surrealismus vyznívá příliš negativisticky. Řekl jsem jim, že sice negace negace nemusí být ještě negativistická, ale vzhledem k tomu, že... jak se zdá, záleží jim na navázání kontaktu, že by mohli svou kritiku vyjádřit písemně, spojit ji s pozitivním projektem surrealismu, a že se pokusím odpovědět jim vhodnou formou. Souhlasili. Uvidíme, uvidíme-li je ještě.

Měl jsem pak tu čest vídat se s Vratislavem Effenbergerem řadu let už jako člen surrealistické skupiny a mohu říct, že ovlivnil můj osud zcela zásadně. Po více než třiceti letech přiznávám, že jsem přijal za svůj jeho pochybující, ale nikoli pochybovačný přístup ke světu, přístup, který dá vždy přednost pohybu před stagnací (či například tvorbě před uměním), a vždy tak staví nekonečnost možného proti konečnosti skutečného.

Vratislav Effenberger: Básně 1

Torst 2004

952 stran, cena neuvedena

Bez ediční poznámky a obvyklého literárněhistorického vybavení - to bude připojeno k druhému svazku Básní (1952-1986).