Vyšehradský patriot a Sedmilhář. Malíř Otčenášek v milované čtvrti prožil celý život

V letošním roce slaví Český rozhlas sto let od zahájení pravidelného vysílání a připomíná tak i své oblíbené pořady. K nim patří také Sedmilháři, cyklus, který v roce 1963 vymyslela redaktorka Dita Skálová.

Pozvala tehdy k jednomu stolu skupinu vypravěčů, kteří se s posluchači dělili o své napůl vymyšlené historky ze života. V době, kdy se vysílání ještě cenzurovalo, to byl pořad naprosto nevídaný, protože se dopředu nikdy nevědělo, o čem bude. Jediné, čemu se vypravěči vyhýbali, byla politika.

K Sedmilhářům patřili filmoví scenáristé František Vlček (1910 až 1981), Vladimír Kalina (1927 až 1995) a Ivan Osvald (1916 až 1986), spisovatelé Zdeněk Jirotka (1911 až 2003) a Jindřiška Smetanová (1923 až 2012) a jediný malíř mezi nimi Jaroslav Otčenášek (1909 až 1972). To byla hlavní sestava, ke které se někdy připojili i režiséři Martin Frič (1902 až 1968) a Karel Pech (1917 až 2006), spisovatel Arnošt Lustig (1926 až 2011) nebo skladatel Julius Kalaš (1902 až 1967).

Jejich historky posluchači milovali a byli velmi zklamaní, když v roce 1968 pořad po šesti letech skončil a Dita Skálová musela po srpnové okupaci z redakce odejít. Naštěstí ještě o rok později vyšel jejich knižní výbor a další - Velká kniha Sedmilhářů - se dočkal vydání až v roce 1994.

To už byl malíř Otčenášek dávno po smrti, ale z knihy se těšila alespoň jeho manželka Anička. Ve vyšehradském domě, kde spolu bydleli mnoho let předtím, se nakonec dožila 103 let.

Pro Jaroslava Otčenáška byl typický jeho lokální patriotismus, který choval k Vyšehradu, kde se v roce 1909 narodil. Jeho maminka sem připlula na voru jako čtyřletá holčička z Živohošti - a od té doby bydleli ve Vratislavově ulici 17/67. V tomto kouzelném domě s věžičkami a obrazy sedmi prvních českých králů na stěnách se vyskytoval také knihovník pan Růžek, což byl dědeček budoucího spisovatele Adolfa Branalda. Branaldovi bydleli ve druhém patře, Otčenáškovi o dvě patra výš.

„My Vyšehradáci a Podskaláci jsme velice hrdí na svoje rodiště. Představte si třeba, když nám pan učitel vyprávěl o Libuši, Přemyslovi, Horymírovi, jak nás blažilo, když jsme si přímo z okna naší třídy mohli prstem ukazovat, kde to všechno bylo, kde skočil hrdina Horymír ze skály a kde stála Libuše, když prorokovala slávu Praze.

Nejvelkolepější Vyšehrad je ovšem ten, který jsem viděl svýma dětskýma očima a klukovskou duší, věřící na bezhlavé rytíře, bílé paní i vodníka pod vyšehradskou skálou. Nikdy nezapomenu na vůni plaveného dříví a mokrého písku a na zvláštní šelestivý zvuk čtyřiceti párů bosých nohou uhánějících ze školních schodů do rajské klukovské svobody," vyprávěl kdysi Otčenášek.

Za první světové války běhali vyšehradští kluci bosí a hladoví po hradbách, byli rádi za krajíc chleba a polévku od dobročinné organizace České srdce, ale radostné dětství jim to nijak nezkalilo.

Otčenášek ještě zažil voraře na Vltavě a staré Podskaláky, které si skicoval do náčrtníku. „A tak se nedivte, že jsem pokládal za čest, když mě Vltavani v roce 1941 přijali za svého člena,“ vzpomínal.

Dochovala se fotografie, na níž stojí před výtoňskou celnicí s dalšími Vltavany včetně Františka Havla, jenž byl (po Adolfu Dobrovolném) historicky druhým hlasatelem Radiojournalu, kam nastoupil v roce 1926. Právě jemu připadl smutný úkol, ohlásit 15. března 1939 konec samostatnosti republiky a počátek nacistické okupace.

Kolem Vltavanu se vždycky shromažďovali nejen lidé od vody, ale i populární osobnosti. A Otčenášek v Sedmilhářích připomínal i to, že někteří Podskaláci mají francouzské předky, protože právě v Podskalí našlo po napoleonských válkách svůj nový domov několik francouzských rodin. Proto se tu vyskytovala jména Marat, Depré a Burget.

Když už měl svůj ateliér na Smíchově na náměstí 14. října, pozval si jednoho starého voraře, pana Theodora, že si ho namaluje. „On přišel, přestože ke mně vede 142 schodů a jemu bylo 80 let. A u kafíčka mi začal vyprávět o zázračném doktorovi: Představte si, když mi bylo pětatřicet, dostal jsem třesavku do celého těla, bylo to něco hroznýho. Tak mě žena poslala k doktorovi. Ten mě proklepal a říkal, že nemůže nic najít.

Začal se vyptávat, jestli nepiju, a abych mu vylíčil, co dělám od rána do večera. Tak mu povídám: ráno jdu k vodě a uvařím si první kafe. A doktor se ptá: S rumem, že jo? No ovšem, že s rumem, pane doktore. A kolik těch kafí tak za den vypijete? A já na to - no, řekněme, tak čtyřicet. Tak pane Theodore, kdepak čtyřicet, řekněme čtyři… Pane Jaroslav, vy tomu nebudete věřit, já ho poslechl a přestal jsem se třást. Z toho vidíte, jaký byli doktoři tenkrát machři!"

V roce 1937 se Jaroslav Otčenášek oženil s Aničkou, s níž se kupodivu nepoznal u Vltavy, ale u moře v Bulharsku. Byla to prý láska na první pohled. Brzy po svatbě se přihlásila také do Vltavanu a svého muže pak provázela na všech společenských akcích nejen v tomto spolku, ale také kdekoli jinde. On to totiž po ní vyžadoval. Jak svorně říkají obě jejich dcery Jitka Skřivanová (*1939) a Jaroslava Beránková (*1944), bez maminky ho to prostě nebavilo.

„První roky jsme prožili ve velmi prostých podmínkách v původním bytě, který měl pokoj a kuchyň, vodovod na chodbě a záchod pro několik partají. Jitka se tam narodila na stole, o čemž tatínek v Sedmilhářích také rád vyprávěl. Měli sice zamluvené místo v porodnici u Apolináře, ale v té době zrovna Němci obsadili všechny nemocnice a u bran stáli vojáci s kulomety.

Tak tatínek narychlo sháněl porodní bábu a našel paní Voráčkovou z Nuslí, jenže ta nakonec žádala, aby přivolal i doktora, kterého doporučila. Jenže on to byl doktor, který už dával jenom razítka a u porodu nebyl asi třicet let, takže byl vystrašený víc než tatínek. Když to dopadlo dobře a Jitka se narodila zdravá, byl tak šťastný, že u nich zůstal až do druhého dne do večera," vzpomíná paní Jaroslava.

Ona už se narodila v soukromé porodnici dr. Ullmanna, která začala fungovat v roce 1940 přímo ve Vratislavově ulici 11 v kachlíkovém domě, kde jsou dnes zubní ordinace. Otčenáškovi se později přestěhovali do lepšího bytu v protějším domě číslo 24, kde už zůstali.

Jaroslav Otčenášek se ke své výtvarné práci dostával oklikou. Poměrně brzy přišel o rodiče a musel se sám živit. Ve 30. letech se uchytil v Památníku osvobození na Žižkově, kde vytvářel plastické mapy legionářských bojišť. Šéf památníku generál Rudolf Medek mu dovolil, aby přitom studoval kreslení na Fakultě architektury na ČVUT. Jinak byl v podstatě autodidakt.

Nejraději maloval Vyšehrad, Vltavu, Podolí, krajinu, kterou důvěrně znal. Později k tomu přidal ještě jihočeské chalupy, neboť nejčastěji jezdili na dovolenou do Malenic. „Ubytovávali jsme se v penzionu pana Nárovce, ale tatínek se brzy seznámil s režisérem Zdeňkem Podskalským a jeho partnerkou Jiřinou Jiráskovou a s dalšími umělci, kteří tam trávili volný čas, a samozřejmě se zase sedělo a vyprávělo.

Naposledy jsme tam byli v létě 1972. Tatínek zrovna restauroval obraz nad vchodem do hřbitova, pod nímž je nápis: Pokoj vám! Vrátili jsme se v dobré náladě v neděli a za dva dny, v úterý 8. srpna, zemřel na infarkt. Bylo mu teprve 63 let," uzavírají vyprávění Otčenáškovy dcery.