Vyšebrodský cyklus patří k nejcennějším obrazům z církevních restitucí

Jméno malíře sice neznáme, ale jeho malby náleží mezi bezkonkurenčně nejvýznamnější malířské poklady střední Evropy z poloviny 14. století. Pro pražskou Národní galerii jsou stejným symbolem jako Mona Lisa pro pařížský Louvre.

Tématem kompletního cyklu je život Krista, představený na vybraných scénách od Zvěstování Panně Marii přes Ukřižování, Zmrtvýchvstání a Nanebevzetí až k závěrečnému výjevu Seslání Ducha Svatého.

Malby si objednal český velmož Petr I. z Rožmberka a dodnes je spor o tom, kam je věnoval. Nejčastěji se hovoří o klášteře ve Vyšším Brodu, který Rožmberkové založili a štědře podporovali, ale existuje i hypotéza, že Petr dílo přichystal ke korunovaci Karla IV. a bylo původně součástí výzdoby chrámu svatého Víta na Pražském hradě.

Jisté je jen tolik, že obrazy se v polovině devatenáctého století našly na půdě vyšebrodského kláštera, a o jejich starším umístění není nic známo. Po svém znovuobjevení a několikerém restaurování pak byly vystaveny v klášterní obrazárně ve Vyšším Brodě.

Již od třicátých let 20. století se intenzivně jednalo s tehdejšími vlastníky vyšebrodského kláštera o vykoupení děl Mistra Vyšebrodského cyklu do státního majetku. Církev chtěla malby prodat. Historik umění a kurátor středověké sbírky Jan Klípa z pražské Národní galerie hledal v archívu pro Právo doklady o tomto jednání.

Z toho, co shromáždil, vyplývá, že úřední komise projednala a schválila dne 8. 7. 1938 nákup devíti desek vyšebrodského oltáře a deskového obrazu Ukřižování z dílny Mistra třeboňského oltáře za celkovou sumu 10 miliónů korun. Mimochodem, v dokumentu je uvedeno, že částka byla shledána značně vysokou, přesto stát církvi vyšel vstříc, podobně jako při nákupu obrazu Albrechta Dürera Růžencová slavnost od pražských premonstrátů.

„Je jisté, že nákup byl schválen nákupní komisí a pravděpodobně byl i posvěcen ministerstvem, které ještě v srpnu 1938 objednávalo u Štencova nakladatelství zarámované reprodukce obrazů ve velikosti 1:1, jež měly být poté zaslány vyšebrodskému klášteru,“ tvrdí na základě dokladů Klípa.

Už domluvenou transakci zmařil nástup Adolfa Hitlera, obsazení českého pohraničí a posléze celého státu fašistickým Německem. Opět v roce 1946 a ještě v roce 1948 se nákupní komise pražské Národní galerie opakovaně zabývala (a opakovaně s výsledným kladným doporučením) výkupem děl Vyšebrodského mistra za cenu domluvenou s církví v roce 1938.

Nicméně ani tehdy nebyla smlouva uzavřena. V roce 1950 komunistická moc zrušila kláštery a zestátnila jejich vlastnictví. Další jednání tak byla bezpředmětná.

Nutno říci, že v době jednání o odprodeji obrazů československému státu se cisterciáci z Vyššího Brodu obětavě snažili zachránit gotické deskové obrazy před Hitlerem. V průběhu roku 1938 je odvezli do Prahy, kde byly uloženy v tehdejší Státní sbírce starého umění, dnešní Národní galerii. Oficiálně uvedeným důvodem převozu bylo jejich restaurování.

Záhy po okupaci celého Československa nařídila protektorátní vláda na německý nátlak převoz Vyšebrodského cyklu zpět do kláštera, což se uskutečnilo na konci května 1940. Německé úřady pak opatství ve Vyšším Brodě zrušily a majetek zabavily. Klášter sloužil jako kasárna a všech devět gotických desek bylo odvezeno. Měly se stát ozdobou plánovaného Hitlerova gigantického muzea umění v rakouském Linci.

Vyšebrodský cyklus ale nakonec skončil v solných dolech u Alt Aussee v Rakousku a dokonce hrozilo, že tam bude zničen společně s Gentským oltářem bratří van Eycků a Michelangelovou Madonou z Brugg. Ani umění nemělo přežít zánik třetí říše. Naštěstí se tak nestalo a obrazy se v pořádku dostaly do rukou americké armády. Už v červnu 1945 byly předány do Prahy prostřednictvím československé vojenské mise v Mnichově. A od té doby jsou nepřerušeně v pražské Národní galerii a staly se její největší atrakcí, přímo symbolem.

Dodejme, že v obsáhlé knize Česká malba gotická 1350 až 1450, což je vědecký katalog deskové malby sepsaný autorským kolektivem pod vedením prof. Antonína Matějčka, který tiskem vyšel v Praze v roce 1950, jsou vyšebrodské gotické desky uvedeny jako majetek řádu cisterciáků, zapůjčený do Prahy. Kdyby české dějiny nebyly tak bohaté na historické zvraty, obrazy Vyšebrodského mistra by byly už dávno tam, kde mají být, tedy v pražské Národní galerii, jako součást národního bohatství tohoto státu.

Cisterciáci zažádali o vrácení obrazů Vyšebrodského mistra už v prvním kole církevních restitucí v 90. letech. Vedení Národní galerie bylo přesvědčeno, že restituční zákon se však speciálně na tato díla nevztahuje. A tak začala od roku 1992 soudní pře o vlastnictví. Důvodem byla i obava vedení Národní galerie o samotné zachování vzácné památky.

Barevná vrstva má u deskových obrazů Vyšebrodského mistra špatnou spojitost s podkladem, takže malby musí být pod neustálým dohledem restaurátorů. Pokud by tento režim skončil, může to ohrozit i samu existenci památky. Proto také galerie cyklus nepůjčovala na domácí ani mezinárodní výstavy, ač žádostí byla řada.

Stát spor nejprve prohrál, ale tehdejší generální ředitel Národní galerie Martin Zlatohlávek se 28. července 1998 odvolal k Nejvyššímu soudu. A v listopadu 2000 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 na základě závazného rozsudku Nejvyššího soudu, že na Vyšebrodský cyklus se nevztahuje restituce na základě tzv. výčtových zákonů č. 298 z roku 1990 a č. 338 z roku 1991. O restituci usilují cisterciáci nyní znovu.

Národní galerie v Praze eviduje v současné době třicet čtyři žádostí o vydání 519 uměleckých děl na základě nového zákona o církevních restitucích č. 428 z roku 2012. Cyklus devíti deskových maleb Vyšebrodského mistra náleží mezi naprosto nejcennější položky. Cisterciáci si podali žádost o navrácení 9. května 2013. Rozhodnuto mělo být do půl roku, ale právní verdikt dosud nepadl a obě strany si ponechaly ještě čas na dořešení sporných záležitostí.

Na internetu je veřejně k dispozici právní posudek Jana Kozubka z firmy Becker a Poliakoff, který uvádí pochybnosti o tom, zda se na obrazy Vyšebrodského mistra může vztahovat i nový zákon. Mimo jiné se tam dočteme, že církev by měla doložit přímé funkční propojení cyklu s určitou budovou kláštera v jeho současném vlastnictví, které existovalo v období od únoru roku 1948 do roku 1990, což je obtížné a složité. Ostatně obrazy v tomto období byly v Národní galerii v Praze a nikoliv ve Vyšším Brodě.

Vít Vlnas, pověřený vedením Národní galerie, tvrdí: „Postupujeme striktně dle zákona a vydáme pouze taková umělecká díla, na něž je nárok žadatelů nesporný. V případě Vyšebrodského cyklu se snažíme, aby zůstal nadále ve stálé expozici Národní galerie, ať jednání o restituci už dopadne jakkoliv.“