Vyprávíme příběhy a pro ně jsou slova rozhodující, řekl zpěvák Pere Ubu před koncertem

Chtěl jsem vytvořit něco jako Frankensteinovo monstrum, chtěl jsem vytvořit dokonalého kytaristu. Protože žádný kytarista není dokonalý, tak jsem si řekl - dám dohromady prvky tří různých kluků. Začalo to se dvěma, se kterými jsem pár let dělal, a pak přišel Chris Hahn (ze Swans). Chris byl už nějakou dobu naším kamarádem, slyšel některé z prvních nahrávek, když řekl: Moc bych chtěl být na téhle desce, udělám cokoli, je mi jedno, jak malý part to bude, prostě chci být na této desce, tak jsme ho zapojili.

To není horor, nekoukám na horory, nejsem fanda hororů, opravdu nemám rád násilí a krev. Ale když jsem byl kluk, díval jsme se na všechny páteční filmy o monstrech, sci-fi filmy, co dávali od půl dvanácté. Když jste kluk, vidíte něco tak, jak to rodiče nevidí. A na těchto béčkových filmech se mi líbilo, že měly často unikátní nápad. U tohoto snímku, který jsem viděl docela brzo, jako dvanáctiletý, jsem si okamžitě všiml, že je o odcizení. Nemá hororová téma, je o osobě, která neví, co udělala. Není lepší metafora odcizení. Když nastal čas dát dohromady ideje na album, tak se ukázalo, že hodně z nápadů bylo nějak spojeno s tímto filmem, takže to do sebe přirozeně zapadlo. Nejsou to stejné nápady, ale bylo tam hodně společných témat, obrazů a konceptů a perspektiv, které spolu korespondovaly.

S předchozí deskou Lady From Shanghai to bylo stejné. Lady From Shanghai je skutečně především o úhlech záběrů ve stejnojmenném filmu Orsona Wellese. To jsem si uvědomil, když jsem dával dohromady ideje. Taky jsem používal podobné úhly pohledu.

Líbilo se mi to dělat, ale přál bych si, abych měl větší rozpočet, přál bych si abych nebyl současně režisérem, producentem, protože jsem se nikdy nemohl soustředit na svůj part. Koukal jsem pořád po všech ostatních, jestli jsou na místě, a říkal, ok, pojedeme. To bylo velmi frustrující, takže z toho mám smíšené pocity.

Je to jenom místo, kde žiju. Jsem Američan, preferuju Ameriku, protože to je můj domov, je šílené nebýt doma, ale v důsledku okolností je to místo, kde bydlím. Nepodílím se na anglické kultuře, protože je z ní většina pryč. Pravděpodobně vím více o anglické literatuře než 99,9 procenta populace té země, a mám větší respekt k anglické historii a kultuře než 99,9 procenta lidí v té zemi.

Ano, v Evropě a v Anglii to bylo vždycky jednodušší, protože jsou menší. V USA jsou obrovské prázdné prostory, což je z mnoha hledisek frustrující. Nikdy jsme nehráli nikde západně od Mississippi a východně od pacifického pobřeží. A to je nějakých 2000 mil. Naopak Anglie a Evropa jsou malé, což je praktičtější. Je to praktické, protože už toho nemohu tolik dělat, už mohu na pódiu jen stát a nemohu být tolik na cestách.

Ale současně je to frustrující, zpívám a mluvím jazykem, kterému nikdo nerozumí. I když vy mluvíte anglicky a mnoho Evropanů mluví anglicky, stejně nerozumíte jazyku. Mohu na vás mluvit česky, ale nebudu rozumět tomu proklatému jazyku, protože je to, jako když se něco naučí dělat opice. Je to docela frustrující, jako když se lahůdka podávaná na večeři, hodiny a hodiny vařená s těmi nejlepšími ingrediencemi, nakonec přelije motorovým olejem.

Ano, slova jsou důležitá, samozřejmě že ano, vždyť je píšu. Vyprávíme příběhy a pro ně jsou slova rozhodující.

Ale to je všechno součást stejného díla, hudba je výtvor, písně jsou výtvor, jsou umělé. Proto jsem tak přitahován abstraktní hudbou a syntezátory, které udávají úhel pohledu, perspektivu. Vnášejí pocit nebo prvek reality do toho kusu hudby, do té umělé konstrukce. Na práci hudebníka nemám rád strojenost. Líbí se mi věci, které jsou buď mimo mou kontrolu nebo které pracují proti mně či takové, které odrážejí stav člověka. Je tu plno pochyb, zmatků, věci, které jdou proti smyslu. Myslíte si, že říkáte jednu věc, ale ne, říkáte opak. To je důvod, proč jsem si hned na počátku sedmdesátých let uvědomil u analogového syntezátoru, že je to neuvěřitelně užitečný nástroj.

Pamatuju si stejnojmennou knihu, kterou čtete vždy ve třetím ročníku. Je to docela hrozná záležitost. Ti kluci udělali nemožnou věc, vzlétli z letadlové lodi s pozemními bombardéry, kdy bylo z letadel vše odmontováno, nenesla žádné kulomety, nic, jen pár bomb a plechovky s palivem, aby se podnikl v zásadě propagandistický nálet na Tokio. Byla to psychologická válka. Plánovalo se, že, doufejme, dosáhnou Číny a tam někde nešťastně havarujou. Letěli osmnácti devatenáctiletí kluci. To byl úžasný moment v úžasné události. Jako kluk jsem tím byl ohromen, tak jsem o tom složil píseň.