Článek
Pondělní osmdesátiny jsou jistě příležitostí k návratům. Vzpomínáte na začátky, kdy jste psal verše s pseudonymem Mnata?
J. Š.: Samozřejmě. Mnata byl jeden z pseudonymů, které jsem používal. Vzpomínám si. Každý nějak začíná.
Nemáte s odstupem času dojem, že každý umělec má začínat básněmi?
J. Š.: Nevím, jestli má, ale začíná. Důvod je, že ke psaní básní a i dobrých básní nepotřebujete mít nijak velkou životní zkušenost.
Potřebujete mít city, všechno intenzívně prožívat, a proto snad každý, když je mu šestnáct, sedmnáct, píše básně. Nejen budoucí spisovatel.
City člověk má, zkušenosti ještě ne, ale to nevadí. Spousta velkých básníků zemřela, když jim bylo čtyřiadvacet i míň. Dobré romány napsané kolem osmnácti ale prakticky neexistují. Když napsal Thomas Mann román Buddenbrookovi, bylo mu pětadvacet, to byl skoro zázrak.
Paní Salivarová, jak prožíváte manželovo jubileum vy?
Z. S. : Je jeho a moje dohromady, vždyť jsem jen o devět let mladší! Prožívám to s ním, ale řeknu vám, není to nic příjemného. My jsme si nikdy nepotrpěli na oslavy narozenin a svátků. Vždycky si dáme pusu nebo malý dárek, nic víc, žádné oslavy neděláme.
Na které lidi myslíváte nejčastěji?
Z. S.: To by byl dlouhý seznam. V exilu jsme potkali spoustu báječných lidí. Ráda vzpomínám na svoje kamarádky ze školy a na ty, kdo se pohybovali kolem nás v nejtěžších dobách. To je těžko říct, skutečně by to byl opravdu seznam.
Pane Škvorecký, k legendám vaší tvorby patří román Zbabělci, na něž jste měl hezké čtenářské ohlasy, ještě než byli staženi z distribuce. Byl jste přesvědčen, že přijde čas, kdy dojdete uznání?
J. Š.: Upřímně řečeno jsem o tom tehdy neuvažoval. Také jsem si nebyl jistý, jestli je to dobré nebo ne, protože předtím nikdo nic takového nenapsal.
Povzbudilo mě, když mi říkali, že je to prakticky první český román, kde lidé mluví a píše se o lásce tak, jak to opravdu vypadá. To mě povzbudilo. Když se spustila kritická kanonáda, to jsem měl jiné starosti.
V pokladnici nejen české literatury zůstane Legenda Emöke, příběh o nenaplněné lásce. V průběhu času se ale hodně proměnil literární styl. Myslíte si, že by takový příběh lásky zaujal i dnes?
Dnešní příběhy, v nichž se líčí jen sex, jsou dané tím, že se o tom může psát. Kromě lidí, kteří spolu dneska jdou hned do postele, je ale spousta jiných, kteří žijí tak, jako jsme žili my, jenže se o tom nemluví a už se o tom tak nepíše. Otevřeného sexu je dnes ve vztazích víc.
Když jsme byli mladí, tak jsme třeba nemohli jít do hotelu. Dvojice se musela vykázat, že jsou manželé. Když nebyli, nemohli být spolu. Myslím, že mladým lidem, kteří žijí citový život, se ale láska tak radikálně nemění.
Prožít soulož je pěkné, ale popisovat ji? Velký autor, který platil za pornografa, Henry Miller, pořád tvrdil, že žádnou pornografii nepíše. Říkal, že když někdo popíše soulož a lidé se tím jen vzruší a nic jiného je přitom nenapadne, tak to je pornografie. Když je to spojeno ještě s něčím jiným, jako v jeho románech, pornografie to není.
V bývalém režimu byla řada případů, kdy si lidé tzv. půjčovali jméno, kdy dílo jednoho autora neslo pečeť druhého. Hovoří se mimo jiné o vašem přátelství s Janem Zábranou. Neprozradíte ani dnes nějaké literární tajemství?
J.Š.: Myslím, že ne. S Honzou Zábranou jsme spolu napsali detektivky, ale jinak povídky, které psal potom, napsal sám. S tím jsem neměl nic společného.
Ale on byl především básník, bohužel pořád nedoceněný. Může se klidně postavit vedle autorů jako Halas, Holan atd., jenomže oni už jsou klasiky. Některé jeho básně jsou na úrovni toho nejlepšího, co česky kdo napsal. Uměl výborně rýmovat, to málokdo dnes dokáže. V tom se projevil jeho překladatelský trénink. Byl to opravdu stoprocentní básník.
Paní Salivarová, v exilu jste se při vydávání knih v 68 Publishers setkávali s mnoha lidmi. Ne každý přišel s dobrými úmysly. Dalo se to nějak vycítit?
Z. S.: To se nepoznalo. Vždy se objevila taková strašidla, dejte si pozor na toho nebo onoho, a pak se ukázalo, že byla úplně zbytečná. Samozřejmě předpokládám, že přišel někdo se špatným úmyslem, my jsme měli otevřené dveře, lidé si k nám chodili kupovat knížky, i když to nebyl obchod. Ale přišli: můžeme si koupit? Tak si kupte. Jestli to byli vyzvědači, těžko říct.
A prospěcháři?
Z. S.: Někdy, ale většinou to byli lidé s dobrými úmysly, kteří nám přáli. Kdybyste pořád někoho podezříval, tak se zabarikádujete a nic neuděláte, to nešlo.
Budou vrcholem Sebraných spisů Josefa Škvoreckého paměti?
LEGENDA ŠKVORECKÝ
Spisovatel, snílek a zároveň skeptik Josef Škvorecký, který si románem Zbabělci zajistil nesmrtelnost, oslaví v pondělí 27. září osmdesáté narozeniny s puncem žijícího klasika. Je autorem úctyhodné řádky próz, několika filmových scénářů, nepočítaně článků, studií či esejů.
K literárnímu dění ale přispíval i jinak: v roli profesora americké a moderní anglické literatury na Torontské univerzitě, dlouhá léta vedl kurzy tvůrčího psaní, překládal. Ale hlavně je tu společné dílo manželů Škvoreckých - torontské nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které vydávalo českou literaturu. "Snad jsme přispěli něčím k tomu, že česká literatura těch dvacet let naprosté tmy přeci jenom přežila docela dobře," hodnotí skromně náročnou práci.
Škvorecký jako lektor, redaktor a často i inspirátor stojí za více než dvěma stovkami knih širokého tematického záběru. Některé z nich by nevyšly asi nikdy, jiné snad se zpožděním několika desetiletí.
V posledních letech Škvorecký píše v tandemu s manželkou Zdenou Salivarovou oblíbené detektivky. Do Čech se už natrvalo vrátit nehodlá: "Samozřejmě jsem český spisovatel, který svoje knihy píše česky. A jiný nikdy nebudu. Takže je úplně jedno, jestli bydlím v Praze, nebo v Kanadě. To je opravdu vedlejší."
Z. S.: Ne. Josef nechce psát paměti. Všechno, co zažil a prožil, zachytil v románech a ve svých posledních pracích. Ale ke psaní pamětí nemá sklony.