Vychovaný voyeur Petr Šabach vydal svazek S jedním uchem naveselo

Ediční poznámka připomíná, že k šestici čísel už známých právě z jeho mixů od několika populárních spisovatelů, které už téměř deset let pomáhají obrodit českou povídku, přidal čtyři nové.

Ty si říkají o to, aby se kritik zamyslel nad stylem jeho psaní, případně nad jeho proměnou. Nakolik se změnil od chvil, kdy vznikaly obrazy známé z populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky nebo U mě dobrý, které kreslil s humornou nadsázkou při pohledu zpět na život v minulém režimu.

Pro populární vyprávěcí princip Nekaž příběh pravdou našel Šabach citát amerického scenáristy a producenta Terence Wintera „Pravda nesmí zatarasit cestu příběhu“, který vepsal jako motto povídky Kveldsmat o setkání českých cestovatelů v Norsku s opilým mužem.

Určitě je dobře, že se autor věnující se takřka neustále vzpomínkám na dobu šedesátých a sedmdesátých let minulého století a na projevy politické totality, což nutně vede a také vedlo ke stereotypům a nefunkčním opakováním, posunul v čase dál. V tomto případě i do ciziny, protože všechny čtyři příběhy situoval na zahraniční cesty životních partnerů, ať už se dívají na východ slunce v Řecku, nebo chytají ryby v Norsku.

Jedině v případě pojmenovaném podle průvodce a distributora map Lonely Planet jde o zážitky staršího trampa poznávajícího irskou zem.

Jinak jsou už vydané povídky poplatné tématu, ať už to byla Schůzka s erotikou, Tenkrát za totáče, nebo Možná mi porozumíš, kde šlo o konflikty nebo naopak o porozumění mezi hrdiny. Jako „dobře vychovaný voyeur“, jak Šabach charakterizuje jednoho svého vypravěče, sleduje diskuse životních druhů a pokaždé si najde větu, která je zapamatovatelná jako symbol životních stereotypů.

Třeba že si žena v povídce Osm minut, což je přesně čas měřený při východu slunce v Řecku, natírá ruce krémem, protože je má vysušené, až „šustí“.

„Taky šustíš,“ řekne mu ona, načež on konstatuje, že „šustíme oba, už jenom slabě šustíme a chybí nám sluneční svit“.

Charakteristická poznámka, která činí Šabachovu povídku povídkou, možná víc než pointa. A pokaždé nechybí kus tajemství nebo nedořečeného obrazu autorovy fantazie, které se snaží vetknout do samozřejmě „pravdivého“ vyprávění.

„Nikdo by se neměl kvůli nikomu užírat, natož kvůli sobě,“ řekne zase Marta tentokrát v povídce Kočka, což je zkratka pro „vlkouše“, mořskou „kočku“ chytanou v Norsku.

Nechybí smysl pro detail, třeba že pes v Irsku neštěká haf, haf, ale ruf, ruf, a to autorovi stačí, aby navodil atmosféru a posunul příběh dál.

Povídky Petra Šabacha nejsou srdceryvná dramata, ale laskavé momentky z partnerského života, kterými zručný povídkář posílá dárek nejen svým sympatizantům.