Článek
Staví proti sobě touhu po kariéře, které je člověk ochoten obětovat vše, a pomíjivost bytí, jemuž může vystavit stop i náhodný násilník. A také se ptá: je protikladem lásky smrt? A je ona tím správným trestem za rozchod?
Vybral si filmový festival v Cannes, kde se během jednoho dne odehraje celý dramatický příběh. Právě tady se začínají kariéry modelek doprovázejících herce po červeném koberci, jako to poprvé činí mladá Jasmina. Nebo také končí, to v případě „už“ pětadvacetileté Gabriely. Svůj věhlas tu zvětšují lidé jako král módy Hamid, původem z Blízkého východu. A mezi stovkami hostů se ztratí ruský milionář Igor, ochotný pro pomstu manželce Ewě, která ho vyměnila právě za Hamida, „zničit celé světy“.
Coelho hledí kriticky na svět, který by měl podle něho směřovat ke spravedlnosti, ale jeho středobodem se stávají věci. Už za půl roku nebudou k ničemu, musejí se pořídit nové – jen tak může celý „ten cirkus dál udržovat na vrcholu světa ta opovrženíhodná stvoření, setkávající se teď právě v Cannes“. Není jednoduché se chovat „normálně“. Aby to bylo čtenáři jasné, formuluje celkem čtyřicet šest bodů „seznamu normálních věcí“.
Chce dodávat naději, a tak zdůrazňuje: „Když věříš ve vítězství, vítězství uvěří v tebe... Nadání je všeobecný dar. Je však třeba velké odvahy, aby ho člověk využil. Neboj se být nejlepší...“ A dodává: „Měřítkem důstojnosti člověka není počet těch, kdo ho obklopují, když se ocitl na vrcholu, ale schopnost nezapomínat na ruce, které mu pomohly, když to potřeboval nejvíc.“
Je škoda, že Coelho ironizuje dřívější lásky. Už od doby, kdy opustil radikální ideály mládí a podstoupil Svatojakubskou cestu, vnímá jako základní duchovní hodnotu i smysl existence chování v duchu božích přikázání. Paradoxně právě nyní se ukazují meze takového přístupu. Vždyť toto vnímá i Igor, který se nedokáže vyrovnat se ztrátou ženy, kterou považoval řadu let za „svou“.
Po několikeré vraždě o něm říká: „Svůj osud nechal v Ježíšových rukou. Ježíš rozhodl, že má pokračovat ve svém poslání... Usnul bez sebemenšího pocitu viny.“ Po čase mu však vnukává jinou myšlenku: „Ďábel naléhá, ale on musí ukázat sílu a být pamětliv toho, proč tu vlastně je...“
Takže Ježíš, nebo Ďábel? Obávám se, že tak to v životě nebývá, i když by bylo příjemné takto to vnímat. Odpovědnost svádět na kohosi druhého. Snad i proto jsou věrohodnější postavy modelek nebo ctižádostivého policisty, pověřeného vyšetřovat sérii vražd.
Sympatická je snaha Hamidova otce, který touží po dorozumění s cizinci a ví, že jen vzájemným poznáváním, předáváním zkušeností předků nebo i módních trendů lze vykonat cosi dobrého. A nejsilněji zní vyznání Ann Salensové, belgické návrhářky, která říká Jasmině: „Kdo miluje, dává tomu druhému svobodu.“
