Článek
Lubomír Čejka: Ze země fjordů, ság a trollů
Básnická sbírka vymykající se obvyklé produkci, upoutá už obálkou připomínající spíše cestopisy či průvodce po vzdálených zemích. Verše v plné míře inzitní, jejich výhradním zdrojem je čistá potřeba vyjádřit pocit a postoj - a popravdě řečeno jim opravdu porozumí asi jen čtenář, který podobně jako autor navštívil Norsko a zůstal jím už natrvalo očarován. Srovnávat s jinou tvorbou těžko, ale nad některými verši nešlo nevzpomenout na Bondyho: Přiběhli / ke mně / trollové, / ty bájné / postavičky / ság. // Mezi nimi / byl i trollí / kmet, / obdivuhodný / mág. V uměnovědné škále mimořádně čisté naivistické dílko uzavírá jako tečka vlastní životopis, české mikrodějiny.
(Vydal autor vlastním nákladem)
Antonín Bajaja: Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech)
Pátou knihou namířil autor k výšinám, kudy chodí Márquezové či Ajtmatovové, k vyprávění, v němž se skutečnost mísí se sny, legendami a mýty a čas se točí v prolínajících se spirálách jako hadi. Zůstává však na blízkém moravsko-slovenském pomezí a spletenec příběhů poskládal do čtivé knížky jako přehledné puzzle.
(Petrov)
Michael Cunningham: Hodiny
Důmyslná prozaická mozaika, která získala Pulitzera i Faulknerovu cenu amerického PEN-klubu a v podobě oscarového filmu s Glassovou hudbou vstupuje právě do našich kin, zůstane nadlouho v paměti neokázalým uvažováním nad tím, co má v životě smysl a jak ho můžeme zahlédnout prostřednictvím literárního modernismu.
Autor se koří jeho hlavní představitelce Virginii Woolfové a její novele Paní Dallowayová, která poprvé zkomprimovala život hrdiny na jediný den a zachytila v něm lidské nitro tak, jako by oficiálně odměřovaný čas byl jen sparringpartnerem našich vnitřních "dějin".
Cunningham portrétuje spisovatelku se sebevražednými a lesbickými sklony jako umělkyni znalou své síly a proplétá její letní den s obyčejným dnem dvou žen poválečné éry, které jen trpně nečekají, co přijde, nýbrž perou se o štěstí složené z maličkostí. Tak malých, že to možná v součtu bude jen Warholových patnáct minut a v lepším případě tu a tam nějaká hodina, během níž náš život propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme snili. A byť víme, že poté přijdou mnohem černější chvíle, doufáme, že oněch blažených hodin dostaneme od osudu co nejvíc.
(Přeložil Miroslav Jindra. Odeon)
Alice Munroová: Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky
Bašta zámořské povídky, týdeník The New Yorker, si už několikátou dekádu považuje za čest, když mu paní Munroová dodá nový text, a my buďme rádi aspoň za opožděný výbor z díla této skvělé kanadské povídkářky.
Situace, v nichž zachycuje duševní hnutí svých postav, jistě ukázkově předvádějí "boj o přežití", ve kterém její krajanka Atwoodová vidí smysl kanadské literatury, i bezvýhradnou lásku k rodné hroudě po vzoru Faulknera či Sherwooda Andersona. Především jsou však její stop-timy a zátiší uměním okamžiku, který zalomcuje krajinou ženské duše v nejzazších bodech existence, ať jde o podvedenou dívku, jež se dozvídá o svatbě svého milence, o dilema matky, která na útěku za láskou opouští dvě malé děti, o manžele, kteří vědí, že už si nemají co říct, ale právě se jim málem utopilo děcko, anebo o mladou ženu asistující při potratu, když sama nedávno tajně porodila.
Autorka se s nimi marně snaží zbavit lepkavosti té chvíle, která všechno strhává dolů, a přece zůstává nezřetelná, její obrysy se rozpouštějí a odplývají. To znamená, že na mně lpí pevně jako dřív a odmítá se odtrhnout, a já můžu jít dál a dál a dělat všechno možné, zkoušet nejrůznější úskoky, které znám, a nikdy se to nezmění. Ale právě díky tomu povídka jako filigránský šperk nezemře ani v éře klipu, pro kterou je už i ona příliš dlouhá.
(Přeložila Alena Jindrová-Špilarová. Paseka)