Vulgarismy? Na síti se tak hovoří

Horáček: První impuls přišel od Richarda Müllera. Připomněl mi, že jsme spolu už skoro patnáct let neudělali desku. Překvapilo mě, že je to tak dlouho. V roce 2000 totiž vyšlo album Richard Müller, zpěv/Michal Horáček, slova. Byly na něm písničky Srdce jako kníže Rohan, Baroko, Nina Ricci a další, kterých si dodnes cením. Takže bylo na co navazovat.

Teď jsme se dohodli, že vymyslím koncept a začnu psát texty. Byl tu ale ještě jeden bod – post autora hudby. Album Richard Müller, zpěv/Michal Horáček, slova vytvořili různí skladatelé, ale Richardovo i mé přesvědčení bylo, že tentokrát bychom měli oslovit někoho, kdo dá albu jeden osobitý rukopis. Jednoho dne pak Richard zmínil Michala Pavlíčka, což mě velice udivilo.

Horáček: Ačkoli se s Michalem znám léta, nenapadlo by mě ho asi oslovit, protože ho mám zakódovaného jako rockera, a ne jako skladatele hudby k básním. Že je znamenitým skladatelem, jsem ovšem věděl, a tak jsme se sešli a já mu ty texty hned dal.

Pavlíček: Už jsem to dělal mnohokrát, zhudebňoval jsem třeba básně Christiana Morgensterna nebo Jáchyma Topola, napsal jsem i některé muzikály podle textů. Od Michala jsem ale dostal villonské balady, což jsou texty psané na osobitém principu. Mají danou strukturu i schéma, jasné tempo a není možné se při nich skladatelsky moc rozkošatit. Inspirativní pro mě ale byl jejich obsah. Vyvolával ve mně různobarevnou emoci, která se pak objevila v mé hudbě.

Ta práce pro mě byla tak trochu hozená rukavice a považoval jsem ji za lákavou nabídku. Navíc jsem s Richardem ještě nepracoval a vlastně jsme se osobně neznali.

Pavlíček: Patnáct. Na desce je jich jedenáct plus jedna, která má na stejný text jiné zhudebnění. Natočili jsme ještě dvě další, ale ty na desce nejsou.

Müller: Těší mě, že to říkáte. Když vyšlo album Richard Müller, zpěv/Michal Horáček, slova, vrátil jsem se k němu asi po půl roce a přistihl se, že mi velmi vadí má výslovnost češtiny.

V konečném důsledku jsme ale byli já plus pár novinářů jediní, komu to vadilo. Každý, s kým jsem o tom hovořil, mi tvrdil, že to vůbec není podstatné, protože jde o skvělé písně se skvělými texty, které jsou výborně zahrané. Přesto jsem se tentokrát maximálně snažil o to, aby má výslovnost byla co nejpřesvědčivější.

Horáček: Richardova nabídka mě zastihla v okamžiku, kdy jsem byl plný villonských balad. Psal jsem je, vydal básnickou sbírku, potom z nich vznikly deska a pořad Český kalendář a jsou i na albu Lucie Šoralové. Fascinovala mě ta středověká forma plná příkazů, které musí básník splnit.

Pro někoho, kdo miluje češtinu, je balada i výzvou dokázat, že ji lze napsat česky. Když u nás v devatenáctém století vyšly v překladu první básně Francoise Villona, demonstrovali tím obrozenci, že náš jazyk je už na takové úrovni, že něco takového, jako je villonská balada, dokáže zvládnout.

Horáček: Už ne, to období pro mě skončilo. Narodilo se v něm na padesát zhudebněných villonských balad, tohle album je třetí. Musím také říct, že jejich struktura, osmadvacet řádků po sériích osm osm osm čtyři, je pro skladatele ke zhudebnění velmi těžká.

Petr Hapka jich zhudebnil asi šest, a když jsem mu přinesl další, řekl mi, že už neví, jak na to, a ať mu dávám něco snazšího. Michal Pavlíček zhudebnil čtrnáct balad... Klobouk dolů.

Horáček: Nedokázal, i když jsem po tom vždycky toužil. Byl jsem totiž vychován v zemi, která se jmenovala Československo a odmalička jsem četl i slovenské knihy. Jenže mezi tím ovládat něco na devadesát devět a sto procent je rozdíl. Není to jen jedno procento, je to zásadní rozdíl. Slovenština je navíc proti češtině ochuzena v tom, že nemá druhou, nespisovnou vrstvu jazyka. Teď mě napadá: napsal někdy někdo villonskou baladu ve slovenštině? Moc rád bych se s ní seznámil.

Pavlíček: Snažil jsem se mu ty písně ušít na míru, ale nijak zásadně jsem se neomezoval. Spíš jsem čekal na jeho reakci, protože když jsem měl písně hotové a nazpíval jsem dema, nevěděl jsem, jestli ho osloví. V tom bylo největší riziko našeho spojení. Kdybychom se umělecky nesešli a nedošlo k vnitřnímu souznění, tenhle projekt by nevznikl. Skládal jsem instinktivně tak, jak mě inspirovaly Michalovy básně. Bylo to pro mě příjemné hledání, které nakonec mělo pozitivní efekt a Richarda oslovilo.

Müller: Souzněl a nesouzněl. Když interpretuju nějakou postavu, a to bylo i v tomto případě, zůstávám interpretem. Texty jsem tedy vzal tak, jak byly. Do těch Michalových se navíc v podstatě nedá zasahovat, protože jsou z mého pohledu dokonalé.

Müller: To zase ne. Vím ale jasně, co zpívám.

Horáček: Jednotícím motivem jsou, jak název prozrazuje, sociální sítě. Inspirují mě v tom smyslu, že se na nich setkávám s po všech stránkách různými lidmi.

Richard jako interpret nezpívá o tom, co si myslí o světě. Převtěluje se do různých postav, které se různě vyslovují k různým tématům. V textech je hromada frustrace i vzteku a je v nich i hovorový jazyk, někdy přímo vulgární, který jsem za dvaatřicet let práce nikdy nepoužíval. Nicméně ovládám ho, protože jsem strávil dvaadvacet let mezi hazardními hráči a vulgarismy bych mohl vyučovat. Pro tuto desku ale bylo nezbytné je uchopit, protože lidé na sociálních sítích tak hovoří. Upřímně řečeno by mě v životě nenapadlo, že někdy napíšu text s názvem V kyselý prdeli.

Druhou vrstvou konceptu je, že autoři statusů se zhusta prezentují ne tak, jací jsou, ale jak si přejí, aby je vnímali ostatní. Jsou někým jiným a také Richard se na tomto albu musel stávat v každé písni někým jiným. Proto desku rámuje balada Někdo jiný, která je dvakrát různě zhudebněná a dvakrát různě zazpívaná, jak Richardem, tak Bárou Basikovou, jež je mu partnerkou v duetu.

Pavlíček: Bylo by to krásné. Neskrývám, že bych si s Richardem rád ty písničky na pódiu zahrál. Odpověď ale neznám.

Horáček: My jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Prožili jsme dobrodružství tápání, hledání i sporů a to je pro nás podstatné. Případný koncert by byl bonus. Kdo ví, třeba na něj dojde. To je ale daleko. Dnes se těšíme z toho, že jsme za posluchači přišli s tím albem.