Článek
V trochu jiném složení filmů se zase uzavírá triptych rodinných komedií obou jmenovaných. Na samotě u lesa režíroval Jiří Menzel, ale Obecná škola, Kolja a Vratné lahve představují trojí rodinnou spolupráci, z nichž první vynesla mimo jiné oscarovou nominaci, druhá Oscara. Vratné lahve jsou z těch tří nejzralejší - to, co scenárista nad stránkami prožíval, režisér přesně procítil a dokázal s respektováním textu před sebou a rodinným humorem v zádech přenést osobitým režijním stylem na plátno.
Jde o typicky svěrákovský film, takže navzdory hrdinovi důchodového věku v žádném případě nejde o film pro dříve narozené (ostatně, jako Obecná škola nebyla film pro dětičky). On to ani není tak zcela film o stáří. Je to báječně vtipná, chytrá a pravdivá komedie o životě, lásce, manželství, rodičovství - a to všechno jen do stáří nevyhnutelně ústí. A že je někdy i zatraceně bolestná, k tomu jen stejně nevyhnutelně patří.
Vratné lahve jsou především velmi poctivý film. Ač komedie, nenamlouvá divákům, že stáří může být veselé a krásné. Hlavní postava, pětašedesátiletý učitel ve výslužbě Tkaloun, nepořádá ani neprovádí krkolomné klukoviny, aby se pokoušel věku utéct - a pobavil tím diváky. Ví velmi přesně, jakou etapou života prochází, a že bude hůř. Jenom nechce vzdát aktivní život předčasně. Předčasně s ohledem na svou náturu, zdraví, stále živé oči a erotické sny.
Aby se rád vracel ke své ženě, musí ji na čas opouštět. Aby byl rád s vnukem, musí žít mezi dospělými - a určitě ne v parku. Aby dokázal pomoci dceři, nemůže bědovat a štkát nad jejím zmařeným manželstvím. Nic z toho ovšem nepatří nutně ke stáří, to jsou prostě zkušenosti.
Odchod ze školy
Po odchodu ze školy, kde už mezi nezvedenci není rád (půvabný odkaz k Obecné škole), zakotví ve výkupu lahví, na místě, které je jednou z posledních připomínek časů, kdy se v obchodech nejen nakupovalo, ale probíral se i života a světa běh. Na místě, které se pro váženého učitele nehodí jen zdánlivě: stejně, jako se dobrý kantor snaží proniknout k duším svých svěřenců a ovlivňovat je, i zpoza tohoto okénka se lze dostat pod kůži i do životů druhých lidí.
Tkaloun tak činí (člověk se sám od sebe přece nemění) a přináší jim svou zásadně pozitivní manipulací mnoho překvapivého i dobrého. Neboť jsme u Svěráků, kde život je vždycky spíš takový, jaký by měl být, než jaký je, a díky za to připomenutí. Mnohé je tu sice předvídatelné, ale na rozdíl od řady filmů, kde jde předvídatelnost skoro vždycky na nervy, tady se člověk doslova těší, až se věci stanou, a je přitom napjatý, jak se stanou. S potěšením mohu prozradit, že vtipně a originálně.
Stejně jako Tkaloun jsou precizně propracované i další postavy, především jeho manželka. Trochu víc než on opotřebovaná jednak ženským údělem, jednak poněkud stereotypními mužovými legráckami, které kdysi považovala za opravdovou legraci (a přiznejme, že ani patnáct, natož třicet let se jim žádná nevydrží upřímně smát).
Manželka nepatří do starého železa
Cítí, že už se nemá na co těšit, přitom vlastně i chápe, že muži odcházejí, aby se vraceli. Je tu ale odvěká ženská starost, stesk a někdy i vztek. V manželství už notně okoukaném a s jen letmou vzpomínkou na někdejší vášeň však ani ona zdaleka nepatří do starého železa, a tak se snad oba mohou vrátit - k sobě samotným, k sobě navzájem, ke svým touhám, snům a přáním. Ještě je čas.
Na menším prostoru, ale s přesnou charakteristikou vykreslení jsou Tkalounovi kolegové z někdejší i současné práce a lidé, které před i za svým okénkem poznává. Opět mohu prozradit - jsou to postavy napsané s vtipem, který rozesměje a zároveň umožní si je zamilovat.
Jan Svěrák má cit pro otcovy texty, ale také velmi osobitý režijní rukopis. I komorní příběh točí jako velkofilm, určený rozhodně pro velké plátno, kde divák vychutná kompozici obrazů, detaily i celky, které režisér umí najít jak obrazně, tak doslova, i v hodně úzkých uličkách.
Herci jsou výborní
Mistrovské je herecké obsazení. Tkalouna si napsal Zdeněk Svěrák pro sebe a odevzdal mu duši. Obsazení jeho manželky Danielou Kolářovou (hrála ji už Na samotě u lesa) pak bylo pro film stejně podstatné, jako jiskřivý vtip jejich dialogů. Kolářová naprosto přesně staví zmíněný ženský úděl před věk, je vtipná, když má rozesmát, dojímá ve smutku a především je naprosto přesvědčivá i v těch nejcitlivějších místech filmu, místech, kde jen o zlomek milimetru netrefit napsanou notu, faleš by zabouřila silou lesního rohu.
Nečekaný protiúkol nemluvy dostal Pavel Landovský - a možná ho tak dobrého už málokdo čekal. Je ukázněný, uvěřitelný jako omšelý dědek i jako elegán.
Jiří Macháček je v roli mladšího kolegy kantora skvěle civilní, Tatiana Vilhelmová jako Tkalounových dcera kouzelně nešťastná, u Aleny Vránové je člověku jen líto, že role ředitelky školy nemohla být větší. I v dalších malých partech potěší výkony Miroslava Táborského, Jana Vlasáka, Jana Budaře a dalších.
Na Vratné lahve je zkrátka radost pohledět, radost se s nimi smát i dojímat. Nekape z nich totiž sentiment, jen prýští spousta citu.
Vratné lahve, ČR 2007
Režie: Jan Svěrák, scénář: Zdeněk Svěrák, kamera: Vladimír Smutný, hudba: Ondřej Soukup, hrají: Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Tatiana Vilhelmová, Jiří Macháček.