Článek
Jak se cítí autor historických románů, jehož dílo se ocitlo v širší nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého?
Mám teorii, že knížky se píšou buď pro čtenáře, nebo pro kritiky. Vždycky se snažím psát pro čtenáře, proto mě nominace malinko překvapila, i když potěšila. Přesto bych kacířsky prohlásil, že si zájmu čtenářů vážím více než případných cen. Umíte si představit, jak potěší e-mail: Jé, to jsem o naší historii nevěděla, ale teď se o to budu zajímat. V takovou chvíli cítíte, že tahle práce má smysl. Chtěl bych svým čtenářům vysvětlit, že přemyslovská doba je klíčem k našim dějinám. Ne Karel IV., Přemyslovci vybudovali silný český stát.
Není troufalost pustit se do přemyslovské historie po Ludmile Vaňkové, která jim věnovala celou řadu románů? Co můžete nabídnout jiného?
Jsou témata, která zpracovalo čtyřicet autorů, a vždycky nabídli něco nového. Každý téma uchopí jinak a Ludmila Vaňková pojala dějiny jako separátní výseky osobních příběhů, samozřejmě zasazených do širšího rámce. Já se snažím o fresku, která zobrazí celých sto čtyřicet let českých dějin. Nezabývám se však jenom panovníky, ale i jejich početnými příbuznými. Držím se historické reality, odmítám ji ohýbat ve jménu příběhů.
Mluvil jste o klíči k české státnosti. V čem?
Nesouhlasím, že bychom byli národ Švejků a Cimrmanů. Jsem hluboce přesvědčen, že to do našeho podvědomí vtiskla komunistická ideologie. Švejk povídá u piva, ale nevytáhne sudlici, aby nepřítele vyhnal. Naši předkové však byli ti, kdo onu sudlici zvedli, nepřítele vyhnali a nehodné pány vyházeli z oken radnice. V té době se formovala nejen naše státnost, ale také národní vědomí. O co vlastně šlo přemyslovským panovníkům? Začali se vymezovat v Římské říši jako samostatný politický subjekt. Zlatá bula sicilská jim dávala unikátní privilegia. Byli suverénní vládci, ale současně nestáli stranou evropské politiky. To byl základ středověkého českého patriotismu, který umožnil národu přežít i v pozdějších staletích útlaku.
Je to přece jen doba vzdálená skoro tisíc let. Proč se k ní stále vracet?
Říká se, že národ, který zapomene na vlastní dějiny, přijde o budoucnost. Podíváme-li se na pět tisíc let světových dějin zachycených písemně, nikdy nebyl úspěšný bohatý národ a spokojení lidé, kteří nectili odkaz předků. Společné kořeny dávají lidem pádný důvod, aby hájili svou zem. Aby prosazovali společný styl života. Bez historických kořenů prostě společnost fungovat nemůže, to se mohou domnívat pánové v Bruselu, avšak je to fatální omyl. Stejného se v minulosti dopustily různé velké národy, po kterých nezbylo ani jméno v učebnici. Proto bychom neměli stejnou chybu opakovat.
Platí to i pro jinou dobu?
Hovořil jsem v rozhlase o husitech a říkal jsem, že tu dobu považuji za významnou etapu. Jeden posluchač protestoval, že ničili hodnoty, a vůbec raději o nich nemluvit. Ve Švédsku jsem se setkal s historikem a ten se podivil, proč nám vadí. Vždyť boj o víru vyhráli. Dějiny přece píšou vítězové a každý národ by se měl odkazovat k vítězným předkům. Pokud by naši předkové boj prohráli, my bychom tu nebyli. A jako příklad uvedl jejich Vikingy: „Ve srovnání s vašimi husity to byli piráti, kteří loupili, vraždili, neměli žádnou náboženskou ideu. Kdybych ale řekl, že bychom se měli za Vikingy stydět, propustí mě pro ztrátu důvěry.“
Jak to souvisí s Přemyslovci?
Byli to hegemoni střední Evropy, vítězové. Měli bychom proto vědět, že Češi v dějinách něco dokázali, a pokud budeme i dnes táhnout za jeden provaz, zase něco dokážeme. Historie je neuvěřitelná pokladnice hodnot i vzorů. Bohužel mnozí naši politici nejsou vzdělaní tak, aby to dokázali pochopit. Neznají-li historii, nemohou z ní čerpat. Ale český národ vzdělaný je, takže doufám, že to je ono světlo v tunelu, které nás vyvede z krize. Nemluvím samozřejmě o krizi finančních trhů, ale o krizi morálky a hodnot.