Článek
Idol konce osmdesátých let minulého století vstupoval do dívčích snů jako potápěč Jacques v Bessonově Magické hlubině, která se stala nejvýdělečnějším francouzským filmem desetiletí.
Na začátku toho dalšího ho dánský režisér Lars von Trier obsadil do své Evropy a pak ještě do dalších pěti filmů včetně Prolomit vlny, Tanec v temnotách a Kdo je tady ředitel?, a zároveň ho přivedl k vlastní režii.
Na druhé straně kamery
Barr se v nové profesi uvedl filmem Milenci, prvním z budoucí trilogie o svobodě. Druhý, nazvaný To je mé tělo, představil v roce 2001 na karlovarském festivalu.
Na závěrečném snímku triptychu Blažené bytosti již spolupracoval s Pascalem Arnoldem, který se stal jeho parťákem i pro další filmy včetně nejnovějšího American Translation, který právě vstupuje do českých kin s pověstí snímku mimořádně brutálního a plného nahoty.
„Vlastně je to směšné: když dva herci hrají vraždu, u které notabene neteče ani kečupová krev, je z toho poprask. Ale vidět potoky skutečné krve a brutální násilí denně v televizních zprávách nebo na internetu už se stalo docela normální podívanou, která ani nepobuřuje,“ říká mi režisér, producent a představitel menší role v American Translation.
Neukazujeme otevřeně sex, jen nahotu. A pro dva mladé lidi, kteří tohle prožívají, je nahota naprosto normální
Dvě hlavní postavy filmu – Chris a Aurora – jsou dvacetiletí milenci, jaké hned tak nepotkáte: on je několikanásobný psychopatický vrah, ona slušné děvče z dobré, přesněji řečeno zazobané rodiny. Navzdory Chrisovým zločinům je láskou k němu doslova posedlá.
Žádná černá kronika
Na otázku, zda šlo o inspiraci skutečným případem, Barr rezolutně kroutí hlavou.
„Náš film nemá s realitou nic společného, žádný příběh z černé kroniky to není. Chtěli jsme ukázat vraha jako symbol toho, co všechno se může stát, a zároveň otevřít určitý sociální problém. Chris byl v dětství týraným dítětem a se z něj osamělý, psychopatický muž. Šlo nám o to, zamyslet se nad tím, jak se z člověka stane zrůda, byť působí na pohled docela normálně. Chris je něco jako anděl smrti – hezký, sympatický, ale vrah,“ říká Barr a na následující otázku, na niž už nejspíš odpovídal nesčetněkrát, se zatváří velmi odmítavě:
„Ne, nechceme ho v žádném případě ani v nejmenším omlouvat! Jde nám o hrůzu faktu, že schopnost vraždit může být ukryta i v člověku, který velmi dobře vypadá a je schopný velké lásky. Chtěli jsme se zkrátka podívat do vrahovy hlavy, číst jeho myšlenky.“
Těžko pochopitelné je ve filmu jednání Aurory, jejíhož bohatého otce si Barr sám zahrál. „Proč ho kryje? Protože je pro ni nejen ztělesněním lásky, ale i svobody. Aurora je to, čemu říkáme ztracená holka: má peníze, otec jí všechno platí, ale to ji zároveň svazuje. Chris je naopak naprosto svobodný, představuje pro ni něco, po čem marně touží, a tak jde za ním. On je její americký sen, a to je podle mne strašná noční můra,“ říká Barr a dodává:
„Navíc je zamilovaná jako blázen, a v její lásce hraje velkou roli fyzická krása a tělesná vášeň. Koneckonců, když jsme zamilovaní, vždycky si myslíme, že ten druhý, když pije nebo bere drogy, se může změnit. Pro nás, pro lásku. A tak i ona věří, že se Chris změní. Připomíná mi to situaci, když lidé sledují živě na internetu, jak padá helikoptéra. Pro ni je to totéž, sleduje vcelku nezúčastněně, co Chris dělá, a věří, že to skončí, aniž by se to její lásky dotklo.“
Role psané přímo na tělo
Do hlavních rolí obsadili režiséři Lizzii Brocherréovou a Pierra Perriera, kteří hráli už v jejich předchozím filmu Chacun sa nuit.
„Psali jsme role přímo pro ně, byli u filmu od samého začátku, zapojili jsme je už do tvorby scénáře, aby se se svými postavami co nejvíc sžili. Ač jsou to mladí herci, vidí svět stejně jako my.“
Oba museli přistoupit na velké množství sexuálních scén. Nařčení, že jde takřka o porno, se však Barr brání. „Neukazujeme otevřeně sex, jen nahotu. A pro dva mladé lidi, kteří tohle prožívají, je nahota naprosto normální. Většina lidí, když vidí nahotu, podvědomě se stáhne zpátky. Pro mě je nahota krásný oblek.“
American Translation je Barrův a Arnoldův pátý společný film, oba jsou režiséry i producenty a jsou pyšní na svou nezávislost.
„Před tímto filmem jsme točili detektivní příběhy, ale takzvaně slušnější. Na takový film jako, je American Translation, by nám žádná oficiální instituce ve Francii peníze nedala – především by do toho nešla televize, a bez ní to dnes nejde, bez její účasti nikdo další peníze do projektu nedá. Kritizují nás za naturalismus, sex a násilí, aniž by přemýšleli o tom, proč to ukazujeme a co tím chceme vyjádřit. Takže jsme se rozhodli točit s minimálními náklady sami. Použili jsme digitální technologii, protože je levnější, natočili jsme celý film za tři týdny s minimálním rozpočtem. Jsme nezávislí, je to dobrodružné, a nakonec je to i dobrý byznys.“
