Volker Schlöndorff: Dneska jsem radikál jenom v estetice

Přiznám se, že ano. Ale neměl jsem a nemám potřebnou trpělivost, ani soustředění k psaní. Raději bývám obklopen lidmi a vedu nějaký tým, který dává cosi dohromady. Kdybych se nestal filmařem, určitě bych byl třeba architektem. Sám vím od Grasse, o jak osamělou cestu se jedná. Jak prosedíte celé roky nad rukopisem a jen píšete. Ovšem když o tom s některými literáty mluvím, oni mě přesvědčují, že vůbec nejde o trpělivost, ale o příběhy, které jsou uvnitř a které musí být řečeny. Představuji si to trochu, jako že ráno vstanou a nemohou si pomoct, musí vyprávět příběh, jaký se jim honí hlavou (smích). Ale já nejsem takový typ, sám se nepovažuji za vypravěče, naopak rád poslouchám příběhy druhých. Víte, já si myslím, že si člověk ani nemůže vybrat být spisovatelem. Buď jím je, anebo není.

Nejdříve vás samozřejmě musí přitáhnout kniha, kterou čtete. Líbí se vám a nevíte, proč jste nad ní strávil uplynulých osm hodin. Proč jste neměl chuť ji ani odložit. A pokud máte štěstí, najednou se před vámi její příběh otevře. V každém románu se vyjeví nějaké téma, jedna scéna, kdy pochopíte, že v ní je soustředěno napětí a energie celé knihy. Ve Swannově lásce jde o žárlivost a narůstající obsesi. Plechový bubínek zase představuje malého Oskara, který nechce vyrůst. Když vidí, co se ve světě okolo něho děje, rozhodne se zůstat dítětem. To mě tehdy úplně pohltilo, chtěl jsem natočit film o tom, jaké by to bylo, kdyby si někdo mohl takhle prostě dupnout a zašprajcovat se: Nechci vyrůst.

Jenže knihu můžete odložit, odpočinout si a zase se k ní vrátit, zatímco film běží nepřetržitě. Já vydržím v kině sedět nanejvýš dvě a půl hodiny, ne déle. Poté se potřebuji projít a hýbat se. Kinematografie je jiné umění a filmová adaptace není to samé co kniha. Když adaptuji román, vždy si z příběhu vybírám, co je pravda, a poté to přenáším na plátno. V knize to poznáte rychleji než v životě.

Ne, vůbec ne. Dokonce při adaptování Plechového bubínku jsme scénář psali ve francouzštině, protože mě omezoval a zavazoval Grassův jazyk. Bál jsem se, že bych jej nedovedl přenést do filmu. Nikdy nejde jenom o jazyk, ale o celé univerzum, jaké spisovatel a později režisér před kamerou vytvářejí. Každá kniha vám nabízí klíč, jak se dívat na svět. A když točíte film, ocitnete se na place, jste nucen každých deset minut rozhodovat, jak obléknout herce, jak oni budou mluvit, jak je zabere kamera, jak nasvítíte scénu. Tato malá rozhodnutí se na konci dne sčítají a vytvářejí režisérův styl. Samozřejmě pokud se neukáže, že nemáte žádný styl. Ale to je stále stejná otázka: Jak to natočit, aby to bylo zajímavé a vypadalo to jinak.

Když jsem si přečetl její knihu, napadlo mě, že bych se mohl dozvědět cosi víc o životě v bývalém Východním Německu. My jsme na Západě vyrůstali s pocitem, že všechno od nás na východ je jeden velký tábor, v němž nelze žít. Při četbě mě napadala spousta otázek, například jak mohl jít dohromady stát řízený stalinistickými byrokraty s teroristou, s tímto anarchistickým, nevypočitatelným charakterem, když tihle radikálové tolik bojovali za svobodu a respektování člověka. Jak mohli vůbec mladí, rebelující lidé existovat v totalitní, řízené společnosti? Ve skutečnosti ale byla Rita v Drážďanech velmi šťastná. Tenhle film hodně změnil moje uvažování o NDR a stejně tak ona po svém odchodu pochopila, že násilím se nic nezmůže a že jím nedosáhne lepší společnosti. Ať už jde o terorismus, revoluce, protesty, násilí je vždy kontraproduktivní. 

Možná jsem býval, ale dnes jsem radikál jenom v estetice. Za sebe mohu říct, že už nevěřím v revoluci společnosti, ale v evoluci. Když se podíváte na minulé století a vidíte, kam vedly všechny revoluce, zdá se, že radikální změny společnosti už možné nejsou. A že největší nebezpečí pro svět naopak představují mesiášské myšlenky a utopie o ideálním světě, jehož by se mělo dosáhnout.

Ano, ale i na případu Rity můžete vnímat vývoj, kterým si radikálové 20. století prošli. Od revolucionářky, která odpalovala bomby a střílela jako palestinský bojovník za nezávislost, až po ženu, jež se usadila dokonce ve Východním Německu. Tam najednou zažila normální život pracující třídy a viděla, že lze měnit i malé věci, které přinášejí štěstí.

K tomu, aby člověk nevypadal komerčně. Zní to jako vtip, ale něco na tom je. Estetika reklamy, televize a pouličních plakátů zahltila náš svět, ukradla nám vizualitu. Na nás je, abychom se tomu bránili, bojovali s tím a stále připomínali, co je to vlastně realita. Jak vypadá. Musíme ji znovu a znovu vynalézat. Jenže co je horší, jakmile objevíte nový způsob, jak ukázat skutečnost, hned se toho chopí i reklamní průmysl a jeho lidé, kteří se stále musí snažit produkovat nové a neotřelé reklamy. Být dnes tvůrcem znamená znovu bojovat proti špatným zvykům. Můj kameraman často říká: Podívej se, tenhle záběr vypadá krásně. A já namítám: Možná vypadá, ale pro mě není dost pravdivý.

Pro to neexistují pravidla, ale jde o způsob, jak popisujete lidi, jejich vztahy, které se přitom stále proměňují.

Unie v první řadě představuje celoevropské usmíření. Ve všem, co se týká například společné obrany nebo politiky, zůstávám skeptický a osobně nevěřím, že k tomu někdy zcela dojde. Žádný evropský stát se nechce vzdát své státní suverenity. Takže pokusy o administrativní sloučení jsou mrháním časem. Ale vytvoření Evropské unie a její rozšíření na východ je velmi důležitou událostí, pokračuje tím proces usmiřování Evropy, který započal v roce 1949.

Nemyslím si, že by se Unie rozpadla. Všichni jsme Evropané a uvědomujeme si, že patříme na tento kontinent. Nemůžeme někoho vyhánět a vylučovat. Dnes už si nedovedu představit, že by západní nebo střední Evropu postihlo něco podobného, k čemu došlo před lety v Jugoslávii. Jsem optimista. Na druhou stranu samozřejmě mezi Němci a Poláky, Čechy panuje napětí. Ale všude, kde se stále mluví o majetku a bohatství, dochází k třenicím. Kvůli majetku a územím vedou lidi války. To je vůbec jejich princip.

Neznám přesně interview, o němž mluvíte. Ale k tomu, co jste řekl, jen mohu dodat, že my Němci budeme muset jednoduše stále žít s tímhle pocitem. Naše identita bude navždy nějak spojována s tím, že zrovna u nás došlo k nástupu fašismu k moci. A budeme muset stále přesvědčovat naše sousedy o tom, že se to nebude opakovat. Mě se někteří lidé také ptali, proč chci znovu točit o válce, koncentračních táborech a podobně. Proč se vracím k něčemu, co se odehrálo už před šedesáti lety? A já jsem jim odpověděl, že i za dvě stě let budou vznikat filmy o hrůzách 2. světové války. Tehdy se stalo něco, co bylo předtím v dějinách naší civilizace neslýchanou věcí. Na druhou stranu si všimněte, jak se dnes Němci zasazují o proces sjednocování Evropské unie. Uvědomují si, že to je jediný způsob, jak překonat tenhle původní hřích, tohle trauma. Stát se součástí širší společnosti evropských národů.

Nemáte jednoduché otázky... Možná to bude znít cynicky, ale byla to válka, která Evropu a i Německo zatáhla do apokalypsy takových rozměrů, že po ní se už něco podobného nemůže opakovat. Je to paradox, ale po takové tragédii už v našem civilizačním prostoru k další válce nemůže dojít. Zároveň 2. světová válka znamenala konec evropské historie. Když to trochu zlehčím, co jiného totiž představuje historie než dobývání území a spory o majetek. A historie Evropy je právě bojem a nárokováním si území.

Bude snad více konzervativní. Ale já věřím, že po ní už celý koncept pravice a levice ztratí svoji důležitost. Stane se součástí historie. Vždyť už dnes, ačkoliv obě politická křídla používají starou ideologickou rétoriku, jsou celkem zaměnitelná. Jde o poslední generaci, která vyrostla s ideou rozdělení společnosti na pravici a levici. Možná se potom více přikloníme k americkému modelu, kdy se vlády střídají spíše proto, aby jedna strana nezůstala příliš dlouho u moci. Proto si voliči vyberou druhou.

Ne. Stále vedle sebe žijí dvě rozdílné společnosti. Udivuje mě, že to tak dlouho trvá. Od pádu Berlínské zdi už uběhlo třináct let, ale zřejmě to potrvá alespoň ještě jednou tolik. Ukazuje se, že můžete lehce změnit státní zřízení, ale ne tolik mentalitu a uvažování lidí. Jde o stará klišé, která jsou ovšem pravdivá. Západní Němci v sobě mají více soutěživosti, cítí zodpovědnost nejenom za sebe, ale i za nějaký celek. Zatím východní Němci naříkají, že my jsme jim vzali všechny továrny, že přišli o práci, že se všechno vyrábí v západní části a že oni jsou jen od toho, aby kupovali. A přitom nemají peníze. Západní zase vyčítají východním Němcům, že od nich mají všechno, nové vlaky, penzijní fondy, auta a že oni za to nejsou ani trochu vděční. To je ale dočasná věc, za nějakých deset let už o tom nikdo mluvit nebude.