Vojtěch Kotek: Můj vztah k filmům, které jsem natočil, se s dobou mění

Ano, byl. Bohužel.

Musím říct, že pár svých sousedů jsem pak ve scénáři poznal. A nebyl jsem sám. Snad každý, kdo se mnou o filmu mluvil, měl stejný pocit. Přičítám to jednak scenáristické genialitě Jirky Havelky, ale také, bohužel, cyklicky se opakujícímu vzorci naší společnosti.

Ano, kolegyně Voříšková si myslí, že se svým novým příjmením získala i notnou dávku siláctví a má pocit, že zválcuje i slona. Takže teď všude tvrdí, že to byla role šitá mně přímo na míru. Proti čemuž já se s dovolením musím lehce ohradit, protože si to přinejmenším já, alespoň trochu, nemyslím a po konzultaci s mojí nynější přítelkyní prý mohu pro účely tohoto rozhovoru tvrdit téměř opak.

Po konzultaci s kolegyní Voříškovou sem musím napsat, že je pravda, že by převálcovala i slona.

Tahle scéna, stejně jako všechny ostatní, se točila z více úhlů. Je ale pravda, že i Terezčin i můj výstup byl asi ze dvou, maximálně tří jetí celkově.

No, my jsme se snažili hrát to maximálně vážně a ty emoce prožít co nejopravdověji a autenticky. Po tom, co tam Terka vystřihla na první dobrou, jsem byl úplně zkoprnělý. Dokonce i Jirka Havelka přišel od monitoru s tím, jestli to nebylo až moc a chtěl po Terce umírněnější verzi – ne tak dramatickou. Naštěstí si to ve střižně rozmyslel.

Osobně to pokládám za Terezčin majstrštyk a jsem moc rád, že jsem byl u toho. Že takhle řvala právě na mě. Popravdě jsem v tu chvíli moc nevěděl, jestli na to budu umět navázat. Nevím stále. Nicméně co se odbourávání týče, musím se přiznat, že jsem měl trochu problém ustát svoji poslední větu o matce paní Zahrádkové. Protože Terezčinu mámu Martinu, mám fakt moc rád. (smích)

Točili jsme dlouhé scény v jednom kuse. Jeden záběr trval třeba 15 nebo i 20 minut, pak se přesunuly kamery do jiného úhlu a záběr se opakoval od začátku. Bylo strašně těžké zapamatovat si, co kdy, kdo, jak udělal.

Neměli jsme vše nazkoušené do absolutního detailu, jednak by to bylo vzhledem k rozpočtu a časové vytíženosti tohohle ansámblu nemožné a také by se mohla vytratit určitá autenticita a spontaneita, která je v případě tohohle filmu, myslím, klíčová. Takže klobouk dolů panu střihači, že to vůbec nějak slepil dohromady.

Improvizovalo se už při čtených zkouškách. Jirka něco z toho, co vzniklo, do scénáře vepsal, co nevepsal, bylo pak navzdory tomu při natáčení stejně použito a pokud to nevystřihl, je to v tom filmu dodnes.

Tady to bylo specifický. Tady mluvili všichni. Do všeho. A bez hlasování.

Je to kolektivní práce, ale kormidelník pak musí umět v nastalé bouři určit kurz.

To nedokážu říct. Jsem moc rád a vděčný, že jsem si mohl v jednom roce zahrát v tolika rozdílných projektech. To je pro každého herce velké požehnání.

Loňský rok byl pro mě velmi specifický. A musím říct, že kdybych neměl tolik práce, byl by pro mě možná ještě těžší. Obecně se dá ale říct, že je mi asi líp, když na něčem pracuju a mám toho hodně, než když se „rozležím“.

Mám pocit, že můj vztah k filmům, které jsem natočil, ať už jako herec nebo jako režisér, se s dobou různě mění. Někdy i ze strany na stranu. Každopádně o Snowboarďácích a naší spolupráci s Jirkou a Karlem Janákem platí, že se nám podařilo natočit něco, co od té doby opakují každý rok. Něco, co se zapsalo divákům do paměti, něco, s čím už vyrostla jedna generace a té to teď nostalgicky připomíná mládí.

Když tohle můžete říct o něčem, v čem máte taky prsty, je to velká klika a já si toho vážím.

Protože moc neumím dělat sebepropagaci a nebaví mě to. Mám „tajný“ profil na Instagramu, kam dávám jenom stories, protože mě baví ten 15vteřinový formát. Baví mě, že to za 24 hodin zmizí a jsou to tím pádem jen malá okýnka do něčeho mého, která se otevřou a hned zase zavřou. A taky se bojím, že by mě nikdo nesledoval.

Je. Je to relax, je to skvělé trávení času s mými nejlepšími kamarády, jsou to skvělé zážitky, ale i jiný a svobodnější způsob vyjádření nějaké mojí osobnosti, kterou v sobě cítím. Prostě rokenrol.