Vojtěch Dyk si splnil po osmnácti letech sen

Dykova láska k Bernsteinově Mši se datuje od jejího prvního domácího uvedení v roce 1997 na nádvoří Pražského hradu, v němž tehdy jako dvanáctiletý zpíval Chlapce ve sboru Pueri Gaudentes. Týž sbor, pravda v generační obměně, účinkuje i v současném uvedení.

V hale olomouckého výstaviště vzniklo třípatrové pódium, na němž v nejnižší části hrál orchestr, ve vyšších pak chrámový sbor, Street Chorus i chlapecký sbor. Většina účinkujících ale rozehrávala své akce na celé ploše a ve všech patrech scény.

Bernsteinovu Mši, která na půdorysu katolické latinské mše s četnými anglicky zpívanými vložkami vede dialog s vírou a boží autoritou, scénicky pojednali bratři Michal a Šimon Cabani. Vpravo před orchestr umístili strom z plastových trubek, rour a zářivek, pro zpěváky vystavěli příkré schodiště a na plochu scény promítali kaleidoskop obrázků, v němž se metodou „letem světem“ objeví téměř vše, co diváka napadne: od Miloše Zemana až po Boží oko.

Mihnou se i tsunami, narozené dítě, obrovité asijské tržnice, válečné katastrofy, uprchlíci, královna Alžběta II., Hitler, Stalin, Mao, papež Jan Pavel II., dalajlama, Fidel Castro, vyspělé civilizační technologie i australští Aborginiové. Občas to se zpívaným textem vytváří zajímavý kontrapunkt, často se i prvoplánově ilustruje.

Ke konci projekce nabídne i sérii snímků ze života Vojtěcha Dyka takřka až po prenatální stav. A následující koláž zmnožených sekvencí, v nichž Dyk tančí a odkládá postupně jednu část oděvu po druhé, až příliš připomíná vizuál rockových koncertů, což je ale hlavní dojem z uvedení Mše, kterou ostatně čeká turné po České republice.

K tomuto účelu byl výrazně zredukován provozovací aparát monumentálního díla, které k opravdu důstojnému provedení vyžaduje kolem 300 účinkujících. V prvním českém provedení pod taktovkou Caspara Richtera jich účinkovalo 278. Dykova cestovní verze pod taktovkou slovenského dirigenta Oscara Rózsi je o mnoho skromnější.

Orchestr o dvaceti hráčích nemůže i při maximálním výkonu obsáhnout zvukový kontrast symfonických pasáží a rockové kapely, protože je čímsi mezi oběma póly. Početný chrámový sbor je zredukován na šestnáctičlenný Czech Ensemble Baroque Choir, navíc zvukově utopený umístěním do jakési kukaně v horním patře scény. Chlapců ze sboru Pueri Gaudentes je na scéně jedenáct, a i když zpívají moc hezky, není je také moc slyšet, zvláště když je Cabani v přestávkách mezi zpěvem nutí k nejrůznějším prostocvikům a pobíhání po scéně.

Nejsuverénnější výkon podává sedmnáctičlenný Street Chorus, složený ze zkušených muzikálových zpěváků, kteří zvládají i sólové party na velmi slušné úrovni. Jsou mezi nimi David Uličník, Tereza Černochová či Ondřej Ruml. A jsou přesvědčiví i v hereckém a pohybovém ztvárnění revoltující party. Nicméně celkové zvukové zploštění Bernsteinova díla do podoby jakéhosi univerzálního rockového koncertu nelze přeslechnout.

Dyk v roli Celebranta je svorníkem celého koncertu, svůj part si vysloveně užívá, ať už v pěveckých, či mluvených pasážích. Vstupuje do kontaktu se členy Street Choru i chlapeckého sboru, v němž vytváří roli staršího bratra i pastora zároveň. Trochu matoucí je, když se k němu se svými protesty obracejí sboristé jako k bohu, jehož sice jako Celebrant zastupuje, ale zároveň má vůči jeho autoritě silné pochyby, sdílené s ostatními.

Dyk si splnil sen. A těm, kteří se s Bernsteinovou Mší potkávají poprvé, připravil jistě silný zážitek. Ti, kteří dílo znají z jiných, originálu odpovídajících provedení, budou asi k tomuto uvedení rezervovanější. Je to přece jen víc Dykovo rockové turné než Bernstein.