Článek
Jen tak mohla pochopit odtažitost svého otce Roberta (1936– 2018) a později k němu najít niterný vztah. Giesův syn, byť se otec s matkou v roce 1941 rozvedl, trpěl vědomím, že je potomkem muže majícího na svědomí mučení a smrt tisíců českých a židovských lidí, včetně obětí z Terezína, Lidic a Ležáků.
Frank se po březnu 1939 stal státním ministrem pro Čechy a Moravu. V květnu k němu byl z Říše v hodnosti kapitána SS poslán doktor práv Robert Gies (1902–1974). Pravda, členem nacistické strany se stal v roce 1933, nicméně dva roky nato byl přijat do SS a do Prahy přišel z Heydrichovy Bezpečnostní služby říšského vůdce SS. Dotáhl to na plukovníka.
„Frank ke Giesovi choval vždy velkou, téměř absolutní důvěru. Moc této šedé eminence neobyčejně vzroste a bude ovlivňovat prakticky celý život v protektorátu,“ říká v knize historik Jaroslav Čvančara.
Nikdy nebyl potrestán
Gies byl například jeden ze šestnácti lidí, kteří si s Heydrichem 19. listopadu 1941 prohlédli české korunovační klenoty. Dokonce je s vládním radou Antonem Zanklem vyndával a znovu ukládal do schránky. Přitom vůči okupovaným občanům nabádal postupovat bez slitování.
Když po demonstracích 28. října a 17. listopadu 1939 uvažoval Berlín o propuštění možná i dvou stovek studentů, byli to Frank a Gies, kteří doporučili propuštění zastavit slovy: „Češi si v žádném případě nezaslouží, aby jim bylo vycházeno vstříc.“
Základní teze „řešení české otázky“ sepsal tajemník SS Obersturmbanführer Robert Gies a teprve K. H. Frank je předložil Heydrichovi. Byl to tedy Gies, kdo doporučoval selekci, deportaci a vyvražďování českého národa.
V americkém zajetí strávil čas od 8. do 28. května 1945. V roce 2019 našel hledač pokladů v prostoru bývalého zajateckého tábora v Ejpovicích u Plzně jeho čestný prsten SS, který dostal 21. června 1944 od Himmlera. Už mu byl k ničemu.
Zaručeně se ví, že Gies od 1. března 1948 do roku 1950 žil ukryt v jezuitském klášteře jako domovní správce a knihovník.
Živá vzpomínka
Při žádosti čs. státu o odpovědnost za „zřízení tábora Terezín, za stavbu tamního krematoria a za zničení obce Lidice“ napsal v roce 1959 vrchní státní zástupce země Severní Porýní-Vestfálsko interní pokyn, aby se vyšetřování proti němu urychleně skončilo.
Od roku 1960 do roku 1964 byly západoněmecké straně předány další žaloby. Vše bylo zamítnuto. Od roku 1951 do poloviny šedesátých let působil Frankův spolupracovník jako vedoucí domova pro mládež a později jako úředník vládního kraje Münster. Do důchodu měl údajně odejít kvůli demonstracím, které se během soudních řízení konaly před jeho úřadem.
Jeho syna však po celý život trápil pocit viny za otcovo jednání. Dceři, spoluautorce knihy, kladl na srdce: „Až tady už nebudu, musíš o tom všem vyprávět ty, aby vzpomínka na jeho zločiny byla živá.“