Článek
Jak to doopravdy bylo, možná prokáže až další historické bádání. Cestou, která nikam nevede, je však hledat pro potvrzení tohoto podezření oporu v samotném díle Milana Kundery.
Povrchní četba Kunderových románů jakoby podporovala představu, že v autorově životě se skrývá něco, co činí nevyhnutelným jeho téměř obsedantní zálibu v motivu udání a zrady. Analogie mezi dílem a životem však jednoduše nesedí. A převyprávění díla bývají mnohdy chybná.
Tak kupříkladu je nepřesné mluvit o udání přítele v Kunderově románu Žert: Ludvíka neudal přítel, jeho pohlednici si „cenzoři“ přečetli dříve, než ji Markéta obdržela. Podle jiného neúplného čtení zase v románu Život je jinde Jaromil udá bratra své přítelkyně, když se dozví, že hodlá emigrovat. Avšak z pozice zrzavé dívky jde o smyšlenou emigraci, kterou maskuje svoji nevěru (zdržela se u milence), protože zrzka ví, že Jaromil podléhá kouzlu velkých příběhů. Literatura je bohatá a do sebe zavinutá. Analogie literatury a života jsou chudé a falešné.
Jelikož nepozorných čtenářů není málo, nelze se „udavačské kauze“ divit. Avšak tvrdit, že Milan Kundera je pravděpodobně udavač, protože ve svých románech odkrývá spolu s jinými mechanismy moci také udavačské praktiky a jejich motivy, je obdobně bláhové jako vidět v Agátě Christie a dalších autorech detektivních románů masové vrahy. Kdo slídivě sleduje literární stopy, ocitá se na slepých stezkách řeči. Nepřekvapí, že fikce je vydávána za pravdu. Trpké je, když tomu ostatní věří.
Autor je literární teoretik, současně působí na FHS UK.