Článek
Je radost z Ceny Thálie za celoživotní mistrovství podobná pocitu po premiérách Spartaka nebo Macbetha?
To bych neřekl, spíš bych to přirovnal k jisté nostalgii: za to, že už nic nemůžete, dostanete cenu. Tím, že my tanečníci končíme o tolik dřív, tak to ocenění máme místo penze.
Balet je tak trochu na okraji popularity, mohou mu Ceny Thálie pomoci?
Určitě, na rozdíl od činohry, muzikálu či opery jsme na tom opravdu hůř. Balet má specifické publikum, které se nepřekrývá s ostatními žánry. Proto si myslím, že balet utrpěl i tím, že vymizel z operních inscenací, kde se velké baletní scény často zbytečně škrtají.
Vy jste se ale kromě baletu dokázal prosadit i jako herec a zpěvák. Co vás k tomu vedlo? Nestačil vám taneční projev?
Pro mě to bylo přirozené naplnění hesla: Připravenému štěstí přeje. Takže když přišla první nabídka z filmu, byl jsem připravený. Navíc, když se tak pozoruju na ukázkách z mládí, byl jsem docela hezký kluk.
V té době jsem o tom naštěstí vůbec nevěděl, protože jsem byl vedený k neustálému pochybování o sobě a svých schopnostech. Sebedůvěra se tenkrát nenosila. Ale všeho moc škodí a člověk by si měl trochu věřit. Dneska ovšem platí spíš druhý extrém, já jsem pro rozumnou střední cestu. Hlavní je být opravdu připravený, abyste, když vás v pravý čas potká pravá role, dokázal po té šanci sáhnout a proměnit ji v kvalitu.