Článek
Jaká je koncepce desky?
Sesbírali jsme nahrávky z našich koncertů, které vznikly na různých místech, a dali jsme je na albu dohromady. Tím pádem vznikla deska z koncertu, který se takhle nikdy nekonal. Letos na jaře jsme nahráli osm nebo devět vystoupení, pár dalších pak ještě v létě a nakonec jsem vytáhl i některé starší nahrávky z doby, kdy jsme hráli ještě s kapelou Každý den jinak.
Pěkné živé koncertní desky, které máme všichni rádi, se z devadesáti procent točí ve studiu. Týká se to i nahrávek, které třeba v minulosti dostaly cenu Grammy. Kdo má v pořádku uši a v případě DVD i oči, všimne si, že živá deska sice pěkně hraje, ale muzikanti třeba hrají něco jiného nebo mají jinou aparaturu.
Jak jste k vaší nahrávce přistupovali vy?
Řekl jsem, že nejsem ochoten strávit dva roky ve studiu a nahrávku v něm piplat, aby byla dokonalá. Věřil jsem, že se nám podaří zachytit naše vystoupení věrně a zahrané v dobré formě. I proto jsme pořídili tolik záznamů. Navíc je teď duch v naší kapele takový, že to nikomu nedovolí hrát špatně.
Musel jste na sobě v tomto ohledu zapracovat?
Jsem nyní obklíčen skvělými muzikanty, takže se mi po letech zase stává, že si v sobotu nebo v neděli zapnu doma v obýváku aparát a mrskám stupnice. Při tom se dívám na televizi na golf.
Vy jste ale vždy působil spíše mezi písničkáři, zatímco vaše nové album je dotčené jazzem. Angažoval jste své spoluhráče kvůli tomu?
Rozhodně ne. Ze všeho nejdřív jsme se naučili písně z mého repertoáru zahrát tak, jak jsem je hrával s předcházející kapelou. Postupně jsme se ale dostali k hudbě, která je na naší desce. I to přispělo ke vzniku názvu alba. Takhle to totiž ve skutečnosti není. Má zkušenost je, že první, co v muzice omrzí, jsou fóry. Mluvené i hudební, ačkoliv ty hudební vydrží přece jenom trochu déle. Na stará kolena jsem začal humor z koncertů i písniček vyhazovat.
Čím ho nahrazujete?
Prostě ho už při vystoupeních nedělám a do nových písniček nepíšu. Přišlo to s věkem. Prokletím lidské povahy je, že se snaží být čím dál tím lepší. Já na to teď jdu bez fórů.
Jdete víc k „umění“?
Na toto téma jsme nedávno vedli v kapele dlouhou debatu. Musím říct, že je to složité. Podle mě je hranice mezi komercí a uměním velmi tenká, dokonce možná ani neexistuje. To první se často vydává za to druhé a to druhé se ve vrcholné podobě mnohdy stává tím prvním.
Často se setkávám s tím, že když slyšíme nějakého zpěváka z komerční sféry, který zpívá písně podobající se jedna druhé, moji kamarádi vulgárně nadávají. Já jim nato ale říkám, že tihle lidi dělají to nejlepší, co umí. Jsem přesvědčen o tom, že nikdo nedokáže schválně psát nějaké hudební odpadky. To prostě nejde. Sám jsem to zkusil.
S jakým výsledkem?
Mezi hudebníky se často říká „takových kravin napíšu deset za noc“. Já si tedy nabrousil tužku, usedl jsem ke stolu a s plným odhodláním jsem přistoupil k úkolu napsat za noc deset kravin. V textech jsem záměrně volil obraty, které by mi umožnily později ve zpívané podobě vyprodat pražský Strahov. Psal jsem o dálkách, kamarádství, lásce. První sloka se mi docela povedla, a tak jsem se pustil do melodie.
Věděl jste, jak na ni?
Melodie písní, které mají splňovat takové parametry, aby se o nich dalo hovořit s velkým despektem, musí být velmi jednoduché. Jedna se musí podobat druhé jako vejce vejci. Napsal jsem tedy první sloku, pak druhou a nato výborný refrén. Bylo teprve půl dvanácté, a já nabyl dojmu, že to bude velice jednoduché. Psal jsem dál, až jsem v textu došel k pasáži závěrečného ponaučení. A napadl mě tak dobrý verš, že jsem ho začal rozvíjet. Teprve po dvou hodinách jsem si vzpomněl, že jsem chtěl napsat kravinu. Byl jsem už ale v rozvíjení toho skvělého verše tak daleko, že jsem se na ni vykašlal.
Co z toho tedy vyplývá?
Že komerční kraviny může napsat jedině člověk, který k tomu má nadání a považuje je za to nejlepší, co se mu kdy povedlo. Jednou jsem se na večírku své bývalé vydavatelské gramofirmy setkal s nejmenovaným popovým zpěvákem, který poté, co jsme se trochu opili, vytáhl text, jež pro něho napsal přední popový textař. Dal mi ho přečíst, ale já nebyl schopen pochopit, proč to dělá. Nenašel jsem v něm nic, co by stálo za to číst. On se zamračil a řekl, že mi to raději zazpívá.
Byl to v podstatě překlad jednoho známého hitu. Potom se na mě zcela vážně podíval a zeptal se mě: „Cítíš tu hloubku?“ Necítil jsem ji, ale nenašel jsem odvahu ho nějak utřít nebo zklamat. Uvědomil jsem si, že skutečně je to tak, že každý dělá to nejlepší, co umí. To je prokletí člověka.
