Vladivojna La Chia: Vždycky jsem o několik kroků napřed

Režisérka Marta Nováková před dvěma lety natočila film o básnířčině životě Osm hlav šílenství. Hudbu k němu složila právě Vladivojna La Chia. A nyní se stejnojmenným recitálem navštíví česká města.

Annu Barkovovou Vladivojna poznala až přes film. Způsob, jakým ji režisérka Marta Nováková ztvárnila, ji inspiroval k dalšímu zkoumání.

„Samotné básně mě ze začátku moc neoslovily, ale když jsem si pročítala její zápisky a dopisy, fascinovala mě její syrová a nekompromisní bytost. Co si ta ženská všechno prožila! Byla dobře prdlá, trochu zapšklá, sarkastická, já mám pro tento typ lidí slabost. Byla asi šílený skeptik, který vidí, že svět padá do totální zhouby.

Mám to dost podobně, i když jsem v jádru pozitivní a radostná, uvědomuju si, že lidi jsou svou podstatou temná a krutá stvoření,“ vysvětluje Vladivojna La Chia.

„Anně Barkovové bylo tehdejším ruským ministrem kultury prorokováno, že

„Anně Barkovové bylo tehdejším ruským ministrem kultury prorokováno, že bude největším ruským básníkem, dokonce větším než Puškin. A přes to všechno strávila 22 let v gulagu a zemřela v zapomnění," říká Vladivojna

s tím, že takových jako Barkovová je rozhodně víc. Skrz její deníky a dopisy je možné zjistit, jaké to je, když jste umělec, člověk, který chce být svůj, tvořit svobodně, a režim vás dusí tak, že si svobodu udržíte jen s vypětím všech sil."

Dodává, že když měla skládat hudbu k filmu, udělala si malý experiment. „Zhudebnila jsem jednu její báseň a najednou ke mně skrz tu hudbu začaly její básně promlouvat. Ale opravdu až v momentu, kdy jsem je začala po svém interpretovat a nějak s nimi pracovat. Z četby samotné jsem je docenit nedokázala. Mám to tak vlastně často. Poezii číst jednoduše neumím."

Hudba k Osmi hlavám šílenství nebyla jejím prvním setkáním s filmem. Už v roce 2011 byla nominovaná na Českého lva za hudbu k filmu režiséra Jana Hřebejka Nevinnost. A podruhé v roce 2017 právě za Osm hlav šílenství. Mezitím složila hudbu k Hřebejkovu seriálu Až po uši, populární titulní píseň také nazpívala. A k tomu koncertuje se svým 4Triem. Pojetí každé hudby Vladivojny ať filmové, nebo s její kapelou, je úplně jiné. A v tom je ta velká pestrost.

„Moje první čtyři sólové desky, počítám, že pátá byla Až po uši, byly mou představou popu. Naladila jsem se na to, o čem ten seriál je, a v mantinelech toho, že to má být příjemné, veselé, společenské, jsem se snažila pohybovat a udělat co nejlepší práci. Udělat co nejzajímavější muziku v tomhle žánru. Hrozně mě to bavilo a soundtrack k Až po uši považuju za jednu z nejlepších věcí. Ale Osm hlav šílenství vlastně taky, i když si to už s popem skutečně netyká,“ směje se.

Vysvětluje, že nemá problém přehoupnout se ze žánru do žánru, když ji inspiruje zadání. „S Honzou Hřebejkem mě to bavilo. Osm hlav šílenství je mi zase bližší duševně, emočně, nebo nevím čím. Rozhodně mě to inspirovalo k dalšímu hudebnímu bádání.“

Po filmové hudbě a zhudebněných básních na albu 8 hlav šílenství, které kromě Vladivojny nazpívala například Aneta Langerová, ztvárňující ve filmu hlavní roli, Lucie Bílá nebo Lenka Dusilová, začala další fáze.

„Rozhodla jsem se jít ještě dál a zkusit to rozehrát více i jevištně a udělat další skladby v akustickém hávu. Marta Nováková se chopila režie, podařilo se nám získat grant od ministerstva kultury, díky kterému to můžeme realizovat daleko velkoryseji a hlavní postavu v recitálu ztvární herečka Gabriela Míčová, držitelka Ceny Thálie a Českého lva. Mám z toho všeho vážně velkou radost, to nejlepší, co se podařilo z Barkovové vykřesat, předvedeme na šesti recitálech,“ říká Vladivojna La Chia.

V lednu 2020 by ráda natočila druhou tematickou desku se svou kapelou a tím by podle svých slov éru Osmi hlav šílenství po téměř pěti letech uzavřela.

Pro Vladivojnu La Chia je alfou a omegou jejího života tvorba. „Rozhodla jsem se jít tímto směrem a dát svobodné tvorbě přednost před tradiční rodinou,“ dodává. „Naprosto zásadní je, podívat se hluboko do sebe a uvědomit si, kým skutečně jste a co vás činí šťastným a bude činit třeba i za deset dvacet let. Člověk není zvyklý s tímto dlouhodobějším časovým horizontem pracovat, ale má to něco do sebe.

Já chci prostě tvořit a má cesta není přímočará ani snadná, s dětmi a v tradičním svazku bych toho nebyla schopna. Jsem přesvědčená, že kdybych dělala něco hodně masového, třeba že bych deset nebo patnáct let jezdila s těmi samými písničkami, možná bych byla z objektivního pohledu daleko úspěšnější, ale rozhodně ne šťastnější.

Potřebuji totální svobodu. To také znamená, že i když často lidi přijdou na koncert a nevědí, co je čeká, tak tuší, že to bude dobrodružství a odevzdají se tomu. Děcka z kapely hrají i v jiných sestavách a říkají, že mám jedny z nejpozornějších a nejkoncentrovanějších posluchačů, a to je pro mě zpráva, že jdu dobrým směrem,“ říká.

Dodává, že toužila vždycky někam patřit, být součástí nějaké instituce, například divadla. Nakonec ale došla k závěru, že její cestou je být s lidmi, se kterými je jí dobře. „Snažím se být spokojená a dělat to, jak nejlépe umím, v podmínkách, které si v rámci svých možností vytvořím.“

Vladivojna La Chia v hlavě nosí další velkolepý projekt, který ale zatím neprozradí. „Vždycky jsem o několik kroků napřed, kam mě ta cesta nakonec dovede, je věc jiná. Už odmala jsem strašně hrrr. Musím se dost krotit, protože kdybych to všechno nechala na samospádu, vydám tři alba ročně, což by bylo strašně sebestředné a naprosto zbytečné,“ usmívá se.