Článek
S představou humoristy, satirika mají lidé spojen většinou jen úsměv, přitom skutečnost bývá často jiná. Jak říkával už Vlasta Burian, jsou to většinou lidé s vnitřním smutkem, vnitřním soustředěním. Co rozesmává vás osobně?
Musím souhlasit s Vlastou Burianem, ale jinak mě rozesmávají zřejmě úplně stejné věci jako většinu lidí.
Spolu s denními kresbami v Právu se čtenáři těší i z knižních vydání vašich kreseb a textů. Co chystáte letos?
Nakladatelství Eminent, se kterým už víc než deset let spolupracuji, vydalo knihu asi čtyř set mých kreseb s názvem Best of Renčín. Připravovala ji redakce a samotného mě překvapilo, co jsem za těch skoro padesát let všechno nakreslil. V jejím úvodu je text Bohumila Hrabala, který napsal v roce 1988. A taky mi vyšel znovu kalendář.
Nedovedu si představit, že byste nedostával ohlasy na své kresby. Pobavil nebo překvapil vás nějaký?
Občas reagují ti, kteří se domnívají, že se jich moje kresby týkají. Nerad bych ale jmenoval. Dneska už samozřejmě nepůsobí kouzlo nedovoleného nebo přímo zakázaného, jak tomu bylo dřív, takže psaných ohlasů dostávám méně.
V rozhovoru před dvaceti lety jste mi řekl, že by „naše doba potřebovala nesmiřitelnou, břitkou satiru, co kdysi kreslíval třeba Haďák v Literárkách, nebo takového kreslíře, jako byl Franta Bidlo.“ Na které mistry, které jste kdy obdivoval, stále vzpomínáte a proč?
Haďáka, tedy Hanuše a Liďáka, kteří si dali tenhle pseudonym, obdivuji pořád. Stejně jako kresby mého letitého přítele Vladimíra Jiránka. Vážím si všech svých kolegů, kteří se u nás věnovali a věnují kreslenému humoru.
Měl jste nějaké vzory? Začínal jste v šedesátých letech, kdy byla paleta kreslířů a satiriků velmi bohatá.
Teprve poté, co jsem viděl celou knihu Best of Renčín, jsem si uvědomil, jak moje začátky ovlivnila francouzská škola, která přišla v Evropě do módy právě začátkem šedesátých let, v době mých začátků. Vynikající a dodnes uznávaní kreslíři, jako byli Siné, Bosc, Chavall a především Jean-Jacques Sempé.
Pohled vašeho pana Dlabáčka na absurditu, v níž žil nebo žije, se z ironie změnil skoro až ve filozofický pohled na člověka, na celou planetu, chce se říci spíš na civilizaci. Degenerující, nebo se rozvíjející? Čím to?
Fronty na banány sice zmizely, okolnosti mě donutily k tomu, že jsem si oblíbil i počítač, ale to archetypální zřejmě v lidech zůstalo. Například závist.
Vidíte nějakou naději?
Víte, na prahu sedmdesátky vám někdy zbývá už jenom naděje.
Připomínal jste mi Jana Wericha, že boj s lidskou blbostí se nedá nikdy vyhrát, ale musíte se zúčastnit, že to je něco jako olympijské heslo pana Coubertina.
A to dodnes zůstalo pravdou. Když mi před mnoha lety křtil knihu In vino veritas můj přítel Miroslav Horníček, docela jsme si na tohle téma notovali. Bohužel to ale bylo naše poslední setkání. Vladimír Komárek v předmluvě k jedné mojí knize zase napsal: „To je ta ošidnost hodnot. Proč někdy považujeme legraci za něco méně hodnotného, a přitom ji stále hledáme? Život je stále složitější a stresů přibývá. Čím víc narážíme na stěnu hlouposti, tím víc potřebujeme satiry.“
Celý rozhovor je otištěn v sobotním vydání deníku Právo.