Vladimír Morávek stále mezi anděly

Morávkova tvůrčí činnost však zahrnuje i divadelní režii, a právě v této oblasti vyniká jeho trilogie Čechov Čechům představená na scéně Divadla Husa na provázku, jejímž uměleckým šéfem je Morávek od roku 1997. V brněnské Huse pak měly v prosinci a lednu premiéry první dva díly tetralogie Sto roků kobry na motivy románů F. M. Dostojevského.

Je nadán chodit po ledě tak tenkém, jako by ani nebyl. Lebeděvovou v druhém dílu svého inscenačního cyklu podle románů F. M. Dostojevského v brněnském Divadle Husa na provázku nechá prohlásit: "Kníže Myškin je idiot a Morávek je taky idiot..." Jako by měl andělů strážných nad sebou hejno.

Ona je to svým způsobem rozmařilost, stýskalo se mi po něčem, co jsem ještě nezažil. Vzniklo to tak, že Čestmíra Kopeckého před lety trochu pošetile napadlo, že bude divadelním ředitelem. A když jím v Karlových Varech byl, tak prvního, koho oslovil, aby tam režíroval, jsem byl já, protože jsme se už znali, často jezdil na mé premiéry. Já jsem to tenkrát rád přijal, a jak jsme měli po večerech v Karlových Varech volno, bylo to tam trochu nudné, on přišel s tím, že kdybych natočil film, že by to bylo krásné, a pro tu myšlenku mě nadchl a svedl.

Každý absolvent JAMU blábolí o tom, že by chtěl natočit film, a taky sní o tom, že by měl něco s Lucií Bílou, ale to jsou všechno žvásty po klubech, a já bych to asi nedokázal prostě proto, že bych neměl tu možnost. Ale Čestmír úplně přesně ví, co se musí udělat, aby na konci byl film. Takže on mi pořád dokola říkal, abych to udělal, a já jsem z jakési poslušnosti všechny ty kroky vykonal. Vlastně v tom nebylo nějaké zásadní rozhodnutí dělat něco jiného než dělám. Spíš jenom to, že jsem v Karlových Varech měl třicet večerů volno - tak jsme si postupně ten film vymysleli. Čestmír tvrdil, že to je scénář, jakých se mnoho neurodí, a že je úplně nutné ho natočit. A už jsem v tom jel.

No - ano. On v tom Dostojevském v Karlových Varech hrál Směnárníka A hlavně o to psaní filmového scénáře hrozně stál. Psát scénář, to znamená ztratit dva roky psaním, škrtáním, přepisováním, hledáním nových verzí. A já bych na to, myslím, bez něho neměl čas - anebo kdybych měl volný večer, snažil bych se být doma, a tudíž bych to nedokázal. Ale on byl jak urvaný z řetězu. Rozhodl se totiž už dávno, že chce být filmovým hercem a pořád chodil na nějaké konkursy, ale marně. Vždycky se vrátil hrozně vzteklý a nepřesvědčivě tvrdil, že jak se zdá, ten Třetí zbrojnoš mu utekl jen o vlásek, a byl z toho nešťastný a trochu protivný. Tak hrozně stál o to hrát ve filmu, že neváhal v těch Varech každé odpoledne předstírat dobrou náladu, přemluvit mě, abychom šli psát. To je jeho zásadní zásluha.

On to Honza Budař samozřejmě neříkal v těch Karlových Varech poprvé, ale teprve tam bylo třicet volných večerů, a proto se do toho tak opřel.

Úplně na začátku bylo Čestmírovo tvrzení, ať točíme film, že bude krásný. Ale nebylo jasné, o čem by ten film měl pojednávat. A to byl tuším můj nápad, aby tedy byl o tom, jak hořce a zábavně se může přijít o panictví. Měl jsem totiž několik kamarádů, kteří byli v tomhle smyslu raritní. Myslím si, že jsem to tenkrát řekl první já. Ale jistý si nejsem.

Úplně první den toho psaní, to si přesně pamatuju, si Honza půjčil od maminky notebook a psali jsme obraz první. Spočíval v tom, že Vlasta Kulková, to je ta, co ji pak hrála Pavla Tomicová, jde někam na přednášku studentům vyprávět o tom, že se není čeho bát ani za co stydět. První den jsme tedy strávili tím, že jsme se hrozně smáli tomu, jak Vlasta Kulková jde po Brně a nese sebou anatomický model vagíny a stojí na přechodu a pak jede tramvaj a ona pořád tu obrovskou svini drží pod paží a trochu se za ni stydí a trochu stojí pyšně a kouká, kdo se jí směje, když na tom nic směšného přece není Tak tím jsme strávili celý první den a takhle to pak vznikalo každý den - vždycky jsme se dlouho smáli a krátce psali.

Velká výhoda psaní ve dvojici je v tom, že když člověk něco píše sám, moc se nezasměje. Bylo by to dost kuriózní - v prázdném pokoji být sám sobě smějícím se divákem. Byla to hezká práce, i když taky někdy odporná, když jsme škrtali nebo se nemohli na něčem dohodnout, to bylo protivné, když jsme se každý pokládali za toho, kdo ví, jak to má být. Ale častěji jsme se smáli, někdy až k zalknutí.

Při psaní Nudy jsme měli různé varianty, různé příběhy a různé postavy se zdály být dominantní a zase mizely v propadlišti scénáře. A chviličku, když se zdálo, že Baďura a Velička budou nějakými významnými hrdiny filmu, jsme ten příběh jakoby vyslovili: o pánovi, který naletí na představu, že by mohl poskytnout světu duchovní útěchu, a pak se ukáže, že spíš ani ne. Takže ta idea je stará jako Nuda v Brně, ale psát jsme začali zase až loni v létě.

Při prvním uvedení filmu v kině Areo v Praze jsme zažili obrovskou euforii a s ničím dalším jsme nepočítali. Nic jsme neplánovali. Mysleli jsme si, že jsme vykázáni do kategorie těch hezkých debutů, co o nich za dva měsíce po premiéře už nikdo neví. Jenže pak se ukázalo, že film se vydal svou cestou.

Na začátku jsme uzavřeli s Čestmírem takovou domluvu, že vždycky když přibude dalších deset tisíc diváků, tak že si koupíme dort o patro vyšší než minule. Nicméně po pátém patru už to nešlo vrstvit, tak už to neděláme. Zdá se, že nakonec budeme mít dvě stě tisíc diváků... Dostali jsme pak různá pozvání na festivaly, milé ohlasy chodily na mail, všechno jsme to přijímali samozřejmě rádi, ale trochu vyděšeně - zorientovat se zcela v situaci se nám, myslím, nepodařilo. Na Kristiána jsme ani nepomysleli.

Myslím si, že to bylo proto, že když si ten scénář čtete nepozorně nebo prostě jen neprozřetelně, můžete si myslet, že se tam říkají neuvěřitelné stupidity - aby na konci byl někdo mrtvý a srdce bolelo, nikdo přesně neví proč. Takovým čtenářům to musí připadat pitomé a výstřední současně. Ale my - už když jsme to psali - jsme věděli, že půvab takového vyprávění je podobný půvabu raných Formanových filmů. Tam se taky říkají pitomosti - ale je to výrazem toho, že se lidé v těch filmech vyrovnávají s absolutními věcmi: s láskou, smrtí, vlastí A že jim to nejde, tak z toho pak vycházejí takové blbosti a dohromady je to docela dojemný obraz našich životů a naší nešikovnosti.

(Příspěvek Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie nedostal ani chystaný film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště - pozn. Z. P.)

Protože jsme to my, co jsou koneckonců kandidáti na slzu. Pravda očišťuje. To vím taky z divadla.

Nudu v Brně, když jsme psali a ještě dlouho při natáčení a ještě ve střižně, pořád jsme zvažovali, kam nás to vede, jak to má všechno dopadnout. Já jsem na to zvyklý z divadla - že se to nemusí vědět dopředu. Že když jsou věci ryzí a pravdivé, tak mají samy tendenci k něčemu směřovat. Což u filmu je trochu kuriózní, protože tam se pracuje na přeskáčku a konec se často točí první - aspoň u nás to tak skoro bylo. Tak to je samozřejmě ošemetné, ale já jsem při natáčení hodně dbal na to, abych si tímhle nenechal svázat ruce a od spousty scén jsem natočil několik verzí. Čestmír mě v tom podporoval, ve střižně v České televizi na velké hromadě pak zůstala spoustu příběhů a hořkých konsekvencí, které nakonec v té definitivní verzi Nudy nejsou, protože jsem si tenkrát, když jsem to dělal, nebyl jistý - k čemu to všechno nutně směřuje a co je ještě pravda a co už by bylo jen přání nebo teze.

Takže u Hrubeše a Mareše to taky tak je. Směřuje to k svíravému pocitu, že jsme byli spoluúčastni křivdě. Ale může být, že to ještě nabere nějakou piruetu, o které ani netuším dosud, že by snad byla možná.

Myšlenkový obzor čechovovské trilogie Čechov Čechům, která se hraje v Klicperově divadle, je vymodelovaný v metafoře nekonečné trapnosti. Všichni lidé touží po štěstí a nějak se jim to vymkne z rukou a oni na to reagují tím, že se dopouštějí věcí, které jsou většinou trapné. Většinou strašně lžou, lžou, že někoho milujou, že nechlastají, že jsou významní, že jsou chytří. Je to milé a cudné.

Dostojevskij vlastně mluví o tomtéž, akorát, že to je běs a vztekloun. Tam, kde se Čechov postavám směje - a je z toho takové trapné divadlo, Dostojevskij neváhá lidi nechat padat do propastí a podávat ruce ďáblu a zmítat sebou v bolesti.

Ale protože za sebou mám Čechova a vím, že to nakonec všechno bylo jenom proto, aby Sonička v tom závěrečném monologu ze Strýčka Váni mohla říct: Vše, co jsme prožili, bylo trochu směšné, trochu zbytečné, trochu pitomé - ale neboj se, strýčku, neboj, skončí to. A až to skončí, uvidíme anděly, rozzáří se světlo kolem nás a nám se uleví.

Čili celé to duchamorné zpytování Čechova nás nakonec přivedlo k tomu, že někdo autenticky, pravdivě a beze studu mohl v tom tak zbanalizovaném světě vyslovit slovo anděl. A Dostojevskij? To je práce na čtyři roky... Nelze ještě mluvit o tom, k čemu nás celá tetralogie přivede, ale aby to celé dávalo smysl, nemůže to jistě být jen zjištění, že ďábel žije.

Hrát Dostojevského znamená mluvit o lidech, kteří - a nikdo to myslím ve světové literatuře nedovedl lépe popsat než tento Rus - se dostali do stavu rozvichření a propadnutí zlu. Ale celé to není proto, abychom se dívali, jak je to hnusné nebo strhující, anýbrž jak se z takové děsivé, nikde jinde tak nezahlédnutelné bolesti zrodí klid.

Takže nakonec je to sice takové trochu složitější - ale zase o andělech.