Vladimír Mišík: Na pódia se už nevrátím

Před třiatřiceti lety jste byl jedním z předskokanů skupiny Rolling Stones při jejím vystoupení v Praze na Strahově. Ten večer zahajovala americká skupina Dan Reed Network. Její zpěvák Dan Reed se později přestěhoval do Prahy. Setkali jste se někdy?

Ano, před asi pěti šesti lety přišel na náš koncert do pražské Akropole. Přivedl ho Jamie Marshall, bezvadný americký kytarista a zpěvák, který také žije v Praze. Hrál s námi se svou skupinou. S Danem jsme si sedli a zavzpomínali.

Ptal se mě, jestli je pravda, že jsem si na ten koncert před Rolling Stones zapomněl vzít kytaru. Odpověděl jsem mu, že jsem si opravdu nedopatřením přivezl jenom futrál. Strašně se tomu smál a říkal mi, že se mu něco takového nikdy v životě nepovedlo.

Vám se to stalo jenom jednou?

Ano, jen jednou. Ale musím přiznat, že jsem míval sny o tom, že jsem zapomněl texty. Nikdy jsem na ně neměl stoprocentní paměť, a tak jsem je měl položené na pódiu u stojanu. Když třeba někdo houkl, „Vláďo, hobluj“, trochu mě to rozhodilo a já se do nich musel podívat, abych se neztratil.

Byla to má opora. Improvizace mi totiž moc nešly. V divadlech funguje nápověda, v hudbě nic takového není. Skvěle se z toho ale vždycky dokázal dostat Louis Armstrong, který v momentě, kdy zapomněl text, začal sketovat. (Sket je improvizovaný jazzový zpěv, při němž se používají slova beze smyslu, samostatné slabiky nebo se zpívá zcela bez artikulace – pozn. aut.)

Zapomínal jste texty často?

Vlastně ani moc ne. Nebyl jsem ale nikdy studijní typ, což byl můj celoživotní hendikep. A tak jsem se tou nápovědou jistil. Byl jsem také v tomto ohledu dostatečně varován příkladem Petra Kalandry, který ve stadiu svého aktivního alkoholismu a následných zdravotních problémů texty zapomínal neustále. Bylo to neštěstí, já nic takového prožívat nechtěl.

Mnoho muzikantů pije. Když některému z těch, k nimž jste měl blízko, takříkajíc přerostlo pití přes hlavu, bylo to pro vás varování?

Samozřejmě ano, ale naštěstí takových lidí kolem mě moc nebylo. Vždycky je to otázka míry. Někteří potřebovali vypít celou láhev, jiní si dali tři panáky a byli spokojení. To už je sice také alkoholismus, ale pořád takový ten radostný, při němž lze fungovat. Muzikanti, s nimiž jsme k sobě měli blízko, patřili spíš do té druhé skupiny.

Mnoho lidí, kteří pili nebo pijí, má ale automatismy, jež jim umožňují fungovat tak, že nikdo nepozná, že jsou pod vlivem. Týká se to třeba kamaráda houslisty Honzy Hrubého. Jednou jsme spolu hráli v pražské Malostranské besedě. Bydlel tehdy na vesnici a do Prahy přijel dříve, než bylo třeba. Sedl si tedy do hospody a vypil asi sedm piv. Do Malostranské besedy pak ještě přinesl nejmenovaný zpěvák trávu a Honza si ji vychutnal také.

Když začal koncert, vlezl jsem na pódium, začal hrát, ale on nepřišel. Připotácel se až za chvíli, svítily mu oči a já se bál, že to špatně skončí. On si ale sedl na židli, vzal housle, zaklonil se, a zatímco jsem si myslel, že upadne, začal naprosto fenomenálně hrát. Přiznám se, že neznám muzikanta, který by v takovém stavu hrál tak excelentně.

Skládáte pořád nové písničky?

Před lety jsme se domluvili s Petrem Ostrouchovem, že bude produkovat mou novou desku, bude na ní hrát a pomůže mi skládat písně. To se stalo a dopadlo to, myslím, dobře. Natočili jsme dokonce dvě alba.

Od té doby jsem napsal už asi dvanáct nových textů. Myslím si, že nejsou úplně špatné. Soudím tak mimo jiné podle reakcí přátel literátů, kteří dovedou být kritičtí. Mám ale artrózu levé ruky a při hře na kytaru nedomáčknu dostatečně struny. Nejsem tedy nyní schopen skládat hudbu.

S Petrem jsme nicméně domluveni, že když se ty texty, nebo některé z nich podaří zhudebnit, ještě bychom spolu nějakou desku udělali. Uvidíme. Zatím ale na tom nejsem zdravotně tak dobře, abych v sobě našel dost energie ty věci rychle dokončit.

Spěch by jim určitě neprospěl…

To určitě ne. Také jsem si uvědomil, že když naprostá většina světových kapel vydala svou třetí desku, tak nestála za nic. No a my s Petrem máme třetí společnou před sebou a memento z hudební historie nad sebou.

Od vydání alba Noční obraz jste tedy nic nenatočil?

Natočil. Má milovaná manželka Eva vydává ve svých dvaašedesáti letech s kapelou svou první desku a já na ní ve dvou písničkách zpívám. Myslím si, že to není špatný počin. Kapela se jmenuje E+Mausy, Eva píše texty, zpívá i recituje a má kolem sebe spřátelené muzikanty, kteří se sice hudbou neživí, ale hrají velice dobře. Album vyjde někdy v následujících týdnech.

Mluvil jste do jeho realizace?

Nemluvil, jen texty, které jsem zpíval, jsem si malinko upravil. A také jsem jim pomohl písně poskládat do pořadí. Mám s tím letitou zkušenost, dělal jsem to u všech našich desek. Napsal jsem tedy svůj návrh a oni s tím souhlasili.

Nestýská se vám po koncertování?

Vůbec ne. V poslední době už jsem byl servaný a unavený, měl jsem krizi a musel se zběsile ládovat kortikoidy, abych to zvládl. Tím jsem si samozřejmě ubližoval, odcházel mi imunitní systém. Jel jsem na doraz, koncerty jsem absolvoval z posledních sil.

Poté, co jsem přestal vystupovat, se můj zdravotní stav v jistých ohledech zlepšil. Přestal jsem se ládovat léky nutnými pro to, abych vůbec mohl na pódium, a to mi pomohlo. Mám ještě jiné problémy, s nohou, se srdcem, s astmatem. Nemám už ale stavy, kdy jsem v noci nespal, dusil se a ráno jsem musel vstát, nadopovat se, sednout do auta a jet na koncert.

Bývá na vás vyvíjen tlak, abyste přece jenom ještě veřejně vystoupil?

Samozřejmě, ale není to tlak. Jsou to spíš takové přátelské nabídky. Já už se však rozhodl, že se na pódia vracet nebudu.

Co děláte?

Jsem muzikant-důchodce a důchodce nedělá nic. V mém případě kromě psaní textů, ačkoliv to je spíš taková zábava. Jinak hodně čtu knížky. Často se vracím k těm, které mám v knihovně, v minulosti jsem je už četl, ale pozapomněl jsem, o čem jsou. Mám i iPad, kupuju si do něj detektivky od různých autorů a čtu i ty.

Také cvičím. Mám doma motomed a dvakrát denně ho projedu. Cvičím s činkami, tři dny v týdnu za mnou chodí sestra, se kterou děláme takové relaxační cviky. Občas se také sejdeme s celou rodinou, zajdeme na večeři, bavíme se. Nestrádám a nejsem psychicky zlomený.

A protože mé dvě poslední desky byly vcelku úspěšné, zaplaťpánbůh jsem i zabezpečený finančně. Nežiju tedy jen z důchodu. A snažím se být v klidu, aby se můj zdravotní stav nezhoršil.

Na začátku rozhovoru jsme se zmínili o vystupování vaší skupiny Etc… v roce 1990 na Strahově před britskými Rolling Stones. Byla to největší událost ve vašem životě?

Rolling Stones byla nejslavnější kapela, před kterou jsme hráli. Byl to zážitek, to rozhodně. Hráli jsme ale třeba i před britskými Ten Years After, což byla také velice slavná kapela. A v roce 1969 jsme s Blue Effectem vystoupili v pražské Lucerně před americkými Beach Boys. Pamatuji si, jak asi patnáct chlapů neslo dvě obrovské bedny. Říkali jsme si, co to asi je, no a oni je postavili na pódium, zapojili a následně z nich lezl skvělý zvuk.

Potom jsme s nimi jako předkapela hráli ještě v Brně. Stáli jsme na pódiu, hráli a ze zákulisí nám říkali, abychom pokračovali, i když jsme už dávno měli skončit. Oni ale Beach Boys ještě nedorazili. Později jsme zjistili, že se zasekli v Bratislavě, kde vystupovali mezi těmi dvěma koncerty s námi, a dostali tam od pořadatelů výplatu v korunách. Nevěděli, co s nimi, bylo jim jasné, že jakmile vyjedou z Československa, budou nesměnitelné. A tak sháněli nějaké zboží, za které by ty peníze utratili. To je zdrželo.

Jaký typ koncertů vás bavil nejvíce?

Vždycky jsme hráli, co nejvíce to šlo. Mnohokrát jsme měli úspěchy na velkých pódiích, ale mě nejvíce bavilo hraní v klubech. Bylo to spontánnější. Navíc jsme s pořadateli z klubů byli často přátelé a těšili se na ně. Jasně, párkrát se nám stalo, že nám někteří za koncert nezaplatili. Řekli, že někam jedou pro peníze, a už jsme je neviděli. Ale chvíle, kdy skončil koncert, my sbalili nástroje, sedli si na bar a s místními pili panáky, byly nejkrásnější. Bývávalo při tom hodně veselo.

Byly i průšvihy?

To ne. Maximálně jsme po tom mejdanu někde upadli. Pamatuju si třeba, jak se mi jednou někde na Moravě vzpříčila silnice před obličejem. Bylo to po slivovici, ale tu já nikdy moc pít neuměl. Dvaapadesát procent alkoholu bylo šílených. My byli zvyklí na čtyřicet procent v tuzemáku.

Scházíte se pořád s kamarády muzikanty?

Už špatně chodím, takže se nikam nedobelhám. Ale když přijdou do hospůdky u nás v baráku, pak ano.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Jednou tě potkám - Vladimír Mišík, Noční obraz - Vladimír Mišík, ETC…2 - Vladimír Mišík