Vladimír Lábus Drápal na chvíli spojil rozdvojené Plastiky

Ten zároveň získal i vydavatelská práva na hudbu The Plastic People of the Universe obsahující nahrávky s Hlavsou.

Nakladatelství také s brněnskými přáteli vydává 2 DVD Vzpomínka na Mejlu, kde jsou záznamy některých koncertů, které se v letech 2002-2013 odehrávaly v brněnském klubu Fléda.

Je to z té poslední fáze ještě s Mejlou, kdy se dali dohromady, objeli republiku na turné a chystali novou desku, kterou měli poprvé vlastně točit legálně v opravdovém studiu, bez policie za zády. Kvůli Mejlově nečekané smrti ale bylo nakonec všechno jinak.

Plastici byli, dokud Mejla žil, postaveni na jeho výjimečných basových riffech. On navíc jakýmsi autentickým a výjimečným skladatelským instinktem uměl na tento druh hudby geniálně naroubovat skvostné, netuctové texty. Psal se rok 1997, kapela se vlastně oživila na přání tehdejšího prezidenta Václava Havla, aby zahrála v lednu 1997 na setkání chartistů ve Španělském sále Pražského hradu.

A protože, jak se všichni členové shodli, to mezi nimi po více než desetileté pauze zase zajiskřilo, rozhodli se zkusit to spolu znova. Doba tomu byla nakloněná. Kapela se mohla předvést konečně s dobrou aparaturou, na normálních veřejných koncertech, tedy v plné parádě.

Tak ono to v jeho soukolí trochu skřípalo, protože v kapele byly dva proudy. Jeden chtěl hrát rockové písničky a jít kupředu s dobou, což byl právě Hlavsa. Důkazem toho je nahrávka Šílenství, kterou vydal jen pod svým jménem.

Ten druhý proud se chtěl vrátit ke složitějším, delším artificiálním kompozicím, které byly pro Plastiky charakteristické na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tedy do doby, než byl Vratislav Brabenec vyštván do exilu.

Přinejmenším to, že se rozhodli pokračovat, znamená, že Hlavsův duch a jeho skladby zůstaly živé a svou kvalitu prokazují některé i padesát let od svého vzniku. Už předloni totiž Plastici oslavili padesát let od založení. Ale to Hlavsovo vzrušující basové kolečko mi tam občas chybí.

Guerilla Records se zaměřuje na hudbu českého undergroundu, jehož jsou The Plastic People of the Universe základním kamenem. Nebo rozhodně byli, pokud budeme mluvit o tom historickém, takzvaně předrevolučním undergroundu. Jednak jsem jim vydal dvě alba po Hlavsově smrti, a protože se blížilo výročí jeho narození, říkal jsem si, že by to chtělo připomenout.

V úplně první fázi hledání jsem jel za kapelníkem Plastiků Pepou Janíčkem, protože vím, že průběžně nahrával ledacos, včetně zkoušek a podobně. Doufal jsem, že bych u něj mohl objevit nějakou dosud nezveřejněnou nahrávku ještě s Hlavsou. To se mi sice nepodařilo, ale Pepa umlel kávu, nalil rum a udělali jsme si krásné odpoledne, jehož výsledkem bylo, že mi de facto nabídl, že kdybych měl zájem o vydání těch starých nahrávek, podpořil by mě.

Už dávno na ně práva propadla, objevují se občas nějaké obskurní kompilace, ale nikde ty nahrávky nejsou. Obvolal jsem tedy zbylé Plastiky z bývalého takzvaného ústředního výboru PPU, tedy Jirku Kabeše, Vráťu Brabence a Honzu Brabce, co oni na to. Když všichni souhlasili, sešel jsem se s Janou Hlavsovou, vdovou po Mejlovi, která je v této hierarchii nejdůležitější osobou.

A protože i s ní jsem měl vztahy dobré, po určitém zvažování – protože se najednou ukázalo, že o ta práva je pořád zájem i u větších společností – se kapela shodla na mně. Pro ně bylo zásadní, že já k té hudbě přistupuji srdcem a s pokorou, ne jako k obchodu. Mezitím, protože výročí se blížilo, jsem zapátral ještě v archivu svém i přátel a u Ivana Bierhanzla jsem objevil nahrávky několika koncertů právě z toho roku 1997.

Z jedné jsem udělal kopii a poslal ji lidem, kteří na ní hráli. Všichni byli nadšení, jak to po těch letech hraje dobře, a řekli mi své ano! Takže vlastně přes přípravu oslav Mejlových sedmdesátin mi do klína spadl poklad, kterým si plním své nejtajnější vydavatelské sny.

Jednal jsem jenom s těmi, kterých se ta práva týkají, a s nimi se znám více než třicet let. Přátelství uzavíraná v úzkém kruhu undergroundu mají dodnes jakési silnější pouto. Dalo by se říci, že jsme patřili všichni do jedné rodiny. Ostatně na téhle rodině stojí celé vydavatelství Guerilla Records.

Mně zůstaly vztahy dobré se všemi, protože v době, kdy docházelo k nějakým konfliktům, nijak jsem se v tom neangažoval, nekomentoval, nekul pikle, jen mi to bylo líto. Hlavně to, že lidi, kteří k sobě měli tak blízko, ustáli obrovské tlaky a perzekuce, se rozejdou takhle radikálně.

Parta s Janíčkem a Brabencem představuje ten psychedeličtější, divočejší ráz. Saxofon Vráti je jakými copyrightem toho jejich soundu. David Babka je skutečně fenomenální kytarista, který i starým skladbám dodá novou energii.

Kabeš s Karafiátem, tedy ta druhá parta, zní přímočařeji, rockověji. Velký prostor dostávají hammondky Vojty Starého a Joe s Kábou dokreslují atmosféru. Takže byť zčásti hrají stejné písně, obě party znějí jinak.

Já myslím, že vyhneme. Anebo můžeme říct, že ten nejpravější z pravých Plastiků si už dvacet let užívá nebeských chórů andělů a mě samotného by zajímalo, co by tomu řekl. Navíc si myslím, že všichni dědkové se obklopili mladými muzikanty, kteří jim možná dali novou energii, jež se při hraní písní starých třicet čtyřicet let začínala vytrácet.

Teď navíc přicházejí s novými písněmi, takže si půjdou už vlastní cestou. Otázkou, která mě na každém koncertě napadá, je už jen: jak ještě dlouho?

Já jsem se o to několikrát pokoušel právě u příležitosti vzpomínky na Mejlovy nedožité sedmdesátiny a neuspěl jsem. Nemyslím si, že by uspěl někdo jiný. Ale nikdy neříkej nikdy.

Vydání na LP bylo jednou z podmínek podpisu té smlouvy. Já sám cítím potřebu vstoupit do vod modernějších platforem, to je jeden z hlavních úkolů, které mě čekají. Jak všichni stárneme, a někteří nás dokonce už opustili, začínám cítit jako svou občanskou povinnost zachovat umění svých přátel a zprostředkovat ho novým generacím.

Vždy je určitá část z nich citlivější a nepřizpůsobivá, pro tu je tu právě produkce Guerilla Records. Není to hudba pro každého.

Já vlastně ani nevím, obě kapely si žijí svým životem. Pro mě je nejdůležitější zachránit jejich odkaz, protože ho nepovažuji jen za hudební, ale důležitý je i ten příběh, osobní postoje a celé to společenství, které se kolem nic semknulo a třeba i mně pomohlo prožít veselý, poctivý a vzrušující život v blbé době.

A protože bych si tyhle vzpomínky chtěl uchovat, neřeším nějaké pomíjivé žabomyší války. Tenhle příběh je v podstatě vítězný a je důkazem, že má smysl stát si za svým názorem, jedno, zda v umění či životě, i když doba tomu nepřeje.

Může se vám hodit na Zboží.cz: