Článek
Většinu prostoru zabírá mělká plechová vana se sbírkou civilizačních reliktů (ano, i tak se dá říkat bordelu), které zbyly po přesetí třiceti kubíků hlíny. Tento odpad se Kokolia rozhodl vystavit coby memento své nesmyslné prázdninové činnosti.
Nejedná se tedy o konceptuální záměr, ale o autorovu osobní vizitku prezentovanou s notnou dávkou sebeironie.
Expozici však netvoří jen různorodý svinčík. Naštěstí je zde prezentována i série nejnovějších obrazů, které byly při vernisáži ještě mokré. Přestože náměty jsou veskrze všední (Kytice, Drn, List), jejich výtvarné zpracování je dalece přesahuje.
Kokolia k malbě přistupuje s posedlostí vlastní osvíceným vyšinutcům. Realitu nerozkládá, jako to činili třeba kubisté, ale naopak ji spojuje a vrství. Noří se do hloubky struktur věcí, tak jako by do obrazu chtěl vyskládat skutečnost v celém jejím rozpětí 360 stupňů. Výsledek je nejen esteticky libý, ale doslova uhrančivý, jako jogínské mantry či posvátné ornamenty šamanů.
Ať se to mistrovi líbí nebo ne, právě jeho obrazy jsou paradoxně důkazem vítězství univerzálního řádu nad všudypřítomným bordelem.
