Článek
V memoárech Než spadne klec vyprávíte o setkáních s řadou afrických autorů, které jste překládal. Je něco, co jste v nich nenapsal?
Hlavní problém byl, co vyřadit a proč. Setkání s Afričany bych se mohl věnovat jistě víc. Jsou to fantastické osobnosti a já jsem měl štěstí, že jsem je překládal v době, než se stali proslulými. Narazil jsem tak na tři nositele Nobelovy ceny za literaturu, aniž jsem si to uvědomoval. První byl Vidiadhar Naipaul, což je vlastně indické jméno, ale je to autor z Trinidadu. Kdysi jsem přeložil dosti objemný román Dům pro pana Biswase. Je to pohled do východoindické rodiny.
Podobné texty přišly z Jižní Afriky. Vzpomeňte na Nadine Gordimerovou, naprosto jedinečnou autorku, odpůrkyni apartheidu, anebo nigerijského prozaika Wole Soyinku, který tu byl před pěti lety. Měl jsem literární štěstíčko.
Zaujalo mě, že pro řadu afrických literatur není základní hodnotou novost tématu, ale schopnost jinak převyprávět starý příběh.
Tradice afrických komunit vychází z mnoha staletí negramotnosti. Jsou v nich dobří posluchači. Lidé seděli kolem ohně a naslouchali vypravěči. Ať už to byl někdo z nich, nebo cestující bardi v západní Africe. Těšili se a užívali si to. To je i můj problém, jako člověka, který se pokouší psát ze sebe. Něco se dobře vypráví, ale jakmile se to napíše, cosi z toho vyprchá.
Slyšel jsem, že to byl i případ Oscara Wildea. Uznáváme ho jako brilantního autora komického dialogu. Ti, kdo žili v jeho době, ale zase říkali: To, co píše, nic není. Pravé je, co vypráví. Jinými slovy jsme lidé zvyklí vnímat kulturní hodnoty očima a méně už ušima.
Vaše životní vzpomínky zachycují plno situací neveselých, přesto vyznívají optimisticky. Kde se to ve vás bere?
Děkuji, že to říkáte, byl to skutečně záměr. Občas poslouchám Osudy, to je relace na Českém rozhlasu 3 – Vltava, a všiml jsem si, že moji vrstevníci vzpomínají často s dojetím, něčeho litují, nebo jim zase připadá, že je škoda, jak život rychle uběhl. Chtěl jsem se proto sám sobě zasmát a trochu úsměvu nabídnout i čtenáři.
Musel jste toho v životě hodně překonat. Kde jste pro to čerpal sílu?
Necítím se jako utlačovaný člověk. Každá doba má své, patří k ní vzestupy a poklesy. To prožívá i dnešní člověk, který se musí potýkat s tím nebo oním. V mém případě je několik šťastných momentů, na které rád vzpomínám. Především táta, po němž jsem možná něco zdědil v poměru k jazyku. Pro angličtinu jsem se totiž rozhodl poměrně brzo, už v patnácti. To znamená, že se jí zabývám už šedesát roků.
Po listopadu jste byl velvyslancem v Ghaně, Togu a Burkině Faso. Co bychom se měli od lidí, které nazýváme převážně jen Afričany, naučit?
Hlavně toleranci. Například u Ghaňanů je obvyklé, že když mají státní svátek, nějaké oslavy, nechají katolického i protestantského biskupa, aby se pomodlili anglicky, pak vystoupí imám a přednese arabsky nějakou súru z koránu, potom v doprovodu tanečníků přijde domorodý animistický kněz a vše je to ve stejné rovině. Oni se umí respektovat.
Kdybych měl dodat druhou charakteristiku, řekl bych, že u nás se krade víc než tam. U nich je ještě silná religiozita a krádež se bere jako hřích i jako zločin. Trestá se na místě a dost drasticky.
