Článek
Cenu Litera za přínos české literatuře jste získal mj. za jedenáctisvazkovou edici Vladimíra Holana. Na jaká jeho slova nikdy nezapomenete?
Nesnesl lež. Byla to jedna ze zásad, kterou tak krásně a tvrdohlavě prosazoval. Přestal být komunistou začátkem dubna 1948, protože zjistil, že lžou. Druhá věc byla přesnost. Chodil jsem ve čtyři hodiny a když jsem přišel o dvě tři minuty později, udělal hysterický výstup, protože myslel, že jsem skončil pod autem.
Přesnost byla vidět i v poezii, nakonec o ní i mluví: "Když slavík nás opouští přesně prvního září...". Pochopitelně měl různé slabosti. Když měl doma patnáct lahví vína, stropil skandál, že nebude mít co pít. Totéž s prášky na spaní. Byla v něm ale úžasná laskavost. Nikdy mi netykal. Oslovoval mě Justlíčku nebo doktore. Když mi četl nové verše, držel mě za ruku a povídal: Dívejte se mi do očí. Potom mi kladl otázku, kdy jsem si myslel, že to nemůže myslet vážně. Říkal: Není to úpadek?
Co nejvíc potěší editora literárního díla?
Pokud je žijící autor, jako to bylo u Vladimíra Holana, potěší jen to, že se s ním setká, potvrdí si, že jsou na jedné lodi a mohou spolu řešit třeba interpunkci. Holan pochopitelně nepracoval s gramatickými zásadami, ale stylotvornými. Někde byla interpunkce vadná, protože se tak psalo, když on chodil do gymnázia.
Je něco, co editora bolí?
Můj vysokoškolský učitel Oldřich Králík neměl rád antologie a vyčítal mi, že já ano. Vím, co pro mě znamenala antologie Viktora Dyka nebo Jaroslava Vrchlického, když celé jeho dílo je neuchopitelné. Rád jsem je připravoval stejně jako scénáře nejrůznějších pořadů, které byly jistým druhem literární antologie.
Autorských jsem udělal spoustu stejně jako tematických, třeba Ladění slok, kde jsem spojil všechny básně, které se týkají hudby. Myslím, že půvab i povinnost takového souboru je, když si jedna báseň s druhou podává ruku. Buď jedna uvozuje druhou, nebo ta je s první v prudkém kontrastu. Je to do jisté míry interpretace autora, kterou můžete rozvést v předmluvě nebo doslovu. Přitom ho interpretujete nečekaným způsobem, protože porušíte chronologii díla nebo ji rekonstruujete, protože se jí autor ve sbírce nedrží.
Můžete uvést nějaký příklad?
V Odeonu, kde jsem dělal redaktora, jsem si u Vrchlického vymyslel, že to budou všechny formy, které pěstoval. Od banálního sonetu po různé asijské formy. Vznikla úžasná knížka s vnitřním napětím. Antologie se také vždycky dobře prodávaly. Třeba v Klubu přátel poezie.
Odeon se vyznačoval precizním zpracováním a doslovy o autorech. Jak se díváte na dnešní praxi vydávání knih, v kterých jsou jazykové chyby a autor je často anonymní?
To víte, že mě to mrzí, ale je to něco jiného. Odeon to měl v popisu práce, třicet redaktorů vydalo ročně sto čtyřicet knih, spočítejte si, kolik jich měl každý na starosti. Dneska tempo určuje trh, potřebují knihu vyplivnout, čte ji jeden při korekturách a je to strašné.
Nemluvě o tom, že lidé, kteří s textem pracují, nemají často odbornou průpravu. Bolí mě to, ale myslím si, že to bude ještě dlouho trvat. Nakladatelství budou ještě zeštíhlovat, ale bude se muset najít ekonomický impuls, který těm větším dovolí, aby to dělali lépe, a tím přinutí druhé, i když to pro ně nebude výnosné.
Uvedl jste mnoho básníků 20. století. Gellner, Hořejší, Biebl atd. Mám pocit, že je jejich poselství dnes vnímáno jako vzkaz z předminulého století. Není vám to líto?
Před třemi měsíci vyšel v Odeonu v Euromedia Group výbor z Gellnera, kam jsem dal jeho satirické kresby. Říkali, že se prodává dobře. Máte pravdu, mají mi za zlé, že jsem prosadil Karla Tomana, Viktora Dyka mi už nechtějí dovolit. Myslím, že je to nabíhání na smeč. Co bychom tam dali dál? Skácela, možná Koláře, Diviše, Wernische a bude konec. Do dárkové edice nemůžete dát verše mající náklad tři sta kusů.
Jak jste dokázal do Violy na poezii pozvat tolik lidí?
Založili jsme klub, lidé měli slevy. Každé pondělí jsem dělal autorský večer, někdy i dvou autorů nebo překladatelů. Jediná jejich povinnost byla, že mi museli dát sto až dvě stě adres. Poštovné mi platili, stačilo napsat adresy na obálky, Příště jich bylo méně, protože se jména kryla. Za čtvrt roku jsme Violu naplnili.
Pochopitelně to byla věc dramaturgie. Když jsme uvedli Noc s Hamletem, dávala se desetkrát měsíčně a bylo by to častěji, kdyby měli herci volno. Některé věci se prosazovaly tíž, protože jméno básníka publiku nic neřeklo. Třeba Karel Hlaváček. Program jsme dělili na kmenový repertoár a ostatním jsme říkali textfórum. Tím jsme v měsíčních programech ukazovali divákům, co mohou očekávat. Snad se tím nechlubím, ale byla to systematická práce s lidmi.