Vítězka Magnesia Litera Alena Machoninová: Rusko je přesvědčené, že je zemí vítězů

Vaše kniha se prý původně neměla jmenovat Hella, ale jinak. Jak? Odřezky. Titul měl odkazovat na způsob, jakým je napsaná. Kdykoli píšu text, dávám si do druhého souboru poznámky a vyškrtané odstavce, kdyby se mi ještě hodily, a ten si vždycky označím jako odřezky. Chtěla jsem se vyhnout tomu, co se stejně občas děje – totiž aby kniha byla vnímána jako biografie Heleny Frischerové.

Biografii bych musela napsat úplně jinak. Tenhle text vznikal z potřeby vyrovnat se s obrovským množstvím nejen dokumentárního materiálu, který ale zároveň na skutečnou biografii nestačí. Pro mé psaní to ovšem nevadilo. Mě zajímalo, jak se prolíná moje vlastní vidění Ruska s Ruskem, ve kterém žila moje hrdinka.

Spousta lidí má – nebo měla – Rusko spojené s ohraným stereotypem o „široké duši“. Vy jste tam žila, ruštinu jste studovala a adjektivum „širé“ jste použila hned na začátku Helly k popisu nebe nad Moskvou…

O širém nebi píše Walter Benjamin ve svém Moskevském deníku, já jsem si jeho slova půjčila a spojuju je s až mrazivým pocitem volnosti, lehkou hrůzou, kterou v Moskvě tváří v tvář rozlehlému prostoru cítím. Širá ruská duše je klišé, ale oni ho o sobě rádi šíří i sami Rusové. Má to být nejspíš něco komplikovaného, rozháraného a vypjatého. Možná i záhadného.

To ale rozhodně nebyl důvod, proč jsem se Ruskem začala zabývat. Ruskem se zabývám – a také Hellu jsem napsala – vlastně z opačného důvodu, abych se pokusila podobné stereotypy vyvrátit. Dokonce ani k ruské literatuře jsem se nedostala přes vyhrocené a protikladné pocity a jednání hrdinů klasických románů, spíš přes Andreje Platonova nebo Vladimira Nabokova, o jehož ruskosti můžeme dlouze diskutovat. A přes neoficiální sovětskou poezii a taky současné autory.

Za těch dvacet let, co jsem tam žila, se pochopitelně můj vztah k Rusku měnil – počáteční údiv a okouzlení přešly, zmírnila se i nesmiřitelnost vůči nezvyklým pořádkům a dostavila se střízlivost. Jako v každé jiné zemi, žijí i tam různí lidé, někteří přemýšlejí jako vy a někteří úplně jinak. Dlouhodobý pobyt v zahraničí člověka učí toleranci, nemůžete po nikom chtít, aby byl stejný jako vy.

Jak snadno a jak moc vás nechali Rusové vstoupit do svých životů? Tady by se možná s nadsázkou o širé ruské duši mluvit dalo. Mnozí Rusové se vám skutečně rychle otevřou, obzvlášť když máte společný jazyk a téma. Hned vás pozvou domů, uvaří čaj, připraví drobné pohoštění. A vy si pak u stolu v kuchyni můžete celé hodiny povídat o politice, dějinách, poezii nebo výtvarném umění.

Cizinec má v Rusku odedávna rozporuplné postavení – na jednu stranu se k němu vzhlíží, na druhou to může být prokletí. To ostatně trefně popsal už Karel Havlíček Borovský ve svých Obrazech z Rus.

Člověk odjinud v Rusku navždycky zůstane tak trochu cizincem, třebaže „svým“. I Hella, která strávila deset let ve stalinských lágrech a celkem v Sovětském svazu prožila téměř půl století, navždy pro přátele zůstala Češkou, jíž ve skutečnosti jako česká německá Židovka ani nebyla.

Jak vaši ruští přátelé reagovali na napadení Ukrajiny? Šokem. Mnozí v prvních dnech války, dokud to šlo, demonstrovali, podepisovali protiválečné petice. Řada jich potom odjela, ale spousta také zůstala. Z osobních důvodů i proto, že v emigraci nevidí řešení. Já ostatně také ne. Putinovský režim je třeba zničit zevnitř, s podporou zvenčí, ale kritická masa odporu se musí soustředit v Rusku.

S přáteli s hrůzou sledujeme, jak mezi námi roste nová železná opona. Je to katastrofální vědomí, zvlášť teď, po smrti Alexeje Navalného, kdy se atmosféra v zemi ještě víc propadla. Na druhou stranu to může být impuls, svobodně smýšlející lidé se sešli na pohřbu a potom i u voleb v poledne ve frontách proti Putinovi a viděli, že ve svém odporu nejsou sami.

Shodneme se, že příběh Alexeje Navalného je velký, řekla bych ale, že ten, který jste zachytila ve své knize, není o nic menší.

V dějinách 20. století ale zas tak výjimečný není. Nespravedlivě odsouzených lidí byly v Sovětském svazu miliony. V rekonstrukci Hellina osudu vycházím mimo jiné ze vzpomínek její přítelkyně a spoluvězeňkyně Tamary Petkevičové; podle ní to byl „klasický příběh cizinců, kteří ve 30. letech přijeli budovat Sovětský svaz a pak na to doplatili, manžela zastřelili, ji poslali do lágru“.

Mě na něm nezajímala ani tak jeho tragika, jako to, že se v něm reálný život neustále proplétá s literaturou, s psaním. Hellu si jako předobraz hlavní hrdinky knihy Moskva-hranice vybral Jiří Weil, sama Hella napsala vzpomínkovou prózu o lágru a stovky hluboce osobních dopisů. A psala také poezii.

Po jejím osudu jste pátrala s až detektivním nasazením. Jak se vám podařilo obstarat přepisy výslechů obou manželů z roku 1937, když Rusové do tohoto archivu cizince nepouštějí?

Protože jsem pátrala jako literární historička. V reálu to nebylo ani zdaleka tak napínavé, jak se může z knihy zdát. Byly to poměrně nudné hodiny a dny strávené v knihovnách a archivech přepisováním a kopírováním. Do některých archivů, jako je třeba Ústřední archiv Federální bezpečnostní služby, je pro cizince skutečně komplikované se dostat, a tak tam místo mě zašla moje kamarádka a výslechové protokoly manželů Frischerových během několika návštěv přepsala, protože ani fotokopie se tam pořizovat nesmí.

Proč Rusové archivy neotevřou?

Bezprostřední aktéři stalinských procesů už naživu nejsou, ale jejich potomci ano. Některé dokumenty a jména na nich jsou údajně utajovány, aby se potomci obětí nemohli mstít potomkům pachatelů. Celkově jsou represe nepohodlnou minulostí, se kterou se Rusko nevyrovnalo a ani se s ní za současné situace vyrovnat nemíní. Podle oficiální rétoriky jsou zemí vítězů.

Helena Frischerová přežila deset let v lágru na severozápadě Ruska. Za dob svého věznění vystřídala nejrůznější činnosti, od sběru lišejníků ve vymrzlé tajze po šití loutek pro lágrový divadelní soubor – hrálo se rodinám dozorců. Lišily se pracovní tábory Gulagu mezi sebou hodně?

Varlam Šalamov, autor cyklu Kolymských povídek, by vám nejspíš řekl, že tábor, kde se mohlo hrát loutkové divadlo, byly vlastně prázdniny. To ale neumenšuje tragickou zkušenost těch, kteří takovými prošli. I v nich mnozí zemřeli. Helena Frischerová byla zatčena na vrcholu Velkého teroru, jela na sever s první vlnou vězňů. Lágr si v tajze museli postavit sami. Psát básně začala, až když se dostala k divadlu, to bylo téměř na konci jejího trestu. Svým textům říkala Blätter, lístky, napsala jich v lágru desítky, dochovalo se jich jenom pár.

Mohla se pak vrátit do Československa?

Mohla, československé občanství ale už dávno neměla. Po sňatku s Abrahamem Frischerem přijala polské a krátce před zatčením sovětské. Přestože často mluvila o nostalgii a o návratu do rodné vlasti snila, reálně o něj neusilovala.

Podle letmých zmínek v korespondenci se stýkala s Čechoslováky, kteří přijížděli do Sovětského svazu v šedesátých letech, s bolestí sledovala, co se v zemi děje po osmašedesátém roce, zároveň věděla, že téměř celá její rodina zahynula v koncentračních táborech, nebyla si jistá, zda a kde žije její sestra. Nebylo k čemu a komu se v Československu vracet.

Po propuštění z tábora žila obklopena především přáteli z řad bývalých spoluvězňů a do života předtím se moc nevracela. Život rozdělila na dvě části – před zatčením a po něm – a tato data má i na náhrobku, který jí nechali udělat moskevští přátelé.

V knize se svěřujete, že překládání je pro vás způsob vyhýbání se odpovědnosti za vlastní slova. Hellou jste odpovědnost ale zjevně přijala…

Při překladu neručíte za to, co říká autor, jen za věrnost jeho slovům. Pravda, snažím se volit pouze takové autory, s jejichž myšlenkovým světem rezonuju. Když píšu, jako bych sama sebe překládala, vybírám slova, přehazuju je ve větě, navíc často mě napadají spíš rusky, takže je skutečně překládat musím.

Takže v psaní chcete pokračovat?

V hlavě už nějakou dobu nosím téma zvířecí a lidské agrese, třeba z toho jednou knížka bude.

(Autorka Tereza Šimůnková je publicistka)