Článek
Ředitel UPP Vít Komrzý si přivezl z USA sošku Emmy a příjemný pocit, že studio, které v roce 1994 založil, se propracovalo mezi světovou špičku.
Cesta k takovému úspěchu určitě nebyla pro počítačové filmové studio z České republiky snadná. Co na ní bylo nejdůležitější?
Šlo to pomalu - v amerických producentech byl dlouho zakořeněný pocit, že když už jet do Čech, tak proto, že tu jsou nádherné lokace a relativně levná možnost získat kvalitní štáby. Ale přetrvával názor, že vizuální efekty a postprodukci tu nikdo neumí.
Nezbylo, než vsadit na trpělivou práci a snahu odvést i maličké zakázky v nejvyšší kvalitě. Každá pozitivní reference přinášela nové kontakty. A když mě Jan Svěrák seznámil při natáčení Tmavomodrého světa s britským supervisorem pro vizuální efekty Denisem Lowem, vznikla klasická situace, kdy štěstí přeje připraveným: Lowe mi nabídl práci na filmu Talentovaný pan Ripley a já ji mohl přijmout. Jinak bych se k tak slavným lidem jako je režisér Anthony Minghella a producent Saul Zaentz nedostal.
Dnes máme před sebou práci na Tristanovi a Isoldě v produkci Ridleyho Scotta, Frankensteinovi režiséra Kevina Connora nebo Salemovo město pro Warner Bros., které se točilo v Austrálii. Nedávno mi producent řekl: "Těším se, držím ti palce, ale věř mi, že to, že UPP dělá na tomhle filmu, pro mě bylo nejkomplikovanější rozhodnutí v životě." Že ho přesto udělal, je dost příjemný pocit.
Dá se tedy říci, že i v moderních technologiích vítězí "zlaté české ručičky"?
Umět vyrobit je jen základní předpoklad. Nejdůležitější je umět přesvědčit partnera, že vám tu práci má dát. Obešel jsem řadu amerických studií, kde už od vchodu dýchne naprostá profesionalita a dokonalost, kde všichni vědí, že objednaná práce dopadne standardně dobře. Ale přínos Evropanů a zejména Čechů je v tom, co mi řekl jeden americký režisér: "Pracuji u vás rád, protože vím, že tu jako nadstandard dostanu jistý emotivní přístup, nadšení lidí."
Co pro vás Emmy znamená kromě pocitu zadostiučinění a radosti?
Jel jsem tam s tím, že pro naše kontakty je dobrá už nominace: producenti, s nimiž připravujeme potencionální projekty, to komentovali vřele. Když jsme pak cenu získali, všichni mě ujišťovali, že to je významné ověření kvality.
Přitom ten večer takhle ani nepůsobí, to je jen ohromná show, byznys sám o sobě. Američané říkají: "Chodíme do práce, pak se chodíme bavit, a k té zábavě patří show, kde se jednou za rok vychválíme." Je to i velká komedie, fanoušci opravdu dva dny obléhají bariéry a čekají na Jessicu Sarah Parkerovou ze Sexu ve městě a další. Co to konkrétně přinese nám, teprve uvidíme.
Pracujete víc pro americké než evropské partnery. Čím to je?
V Evropě je spousta bariér v systému národních grantů. Jednotlivé státy mají svou politiku podpory filmu, často a hodně je dotují, ale v Německu, ve Francii, ve Velké Británii bývá podmínkou, že se ty peníze musí utratit doma. V Americe tenhle ochranářský systém není. A u nás také ne, protože u nás stát film prakticky nedotuje. Kdyby ho podporoval významněji, mohli bychom přinést víc i českým filmům a věřte, že na českých filmech pracujeme s radostí. Jenže Češi nemívají dost peněz, aby mohli využít všechno, co můžeme nabídnout. Když to jen trochu jde, snažím se vyjít vstříc. Ale když chceme pracovat s novými špičkovými technologiemi, musíme si na ně vydělat.
Přesto teď chystáte technologickou novinku právě na českém filmu.
Pro film Jana Hřebejka Horem pádem chci poprvé ve střední Evropě otevřít ve spolupráci s Kodakem novou technologii, kdy režisér natočí film na celuloidový 35 mm pás, my ho pak převedeme na digitální záznam v nejvyšší možné kvalitě a v něm si mohou tvůrci dělat, co chtějí. Počínaje barvením, přes výrobu titulků až ke všem efektům. Pak se to zase přepíše na pětatřicítku a pustí do kin. Přináší to ohromnou tvůrčí volnost a vynikající kvalitu. Ostatně za mnohé mluví fakt, že takhle vznikl Pán prstenů, Harry Potter nebo Amélie z Montmartru.
Takže digitální technologie navzdory všem předpovědím klasický film nezahubí, ale pomůže mu?
Digitální technologie filmu jednoznačně pomáhá. A není už dnes podstatně dražší než klasické procedury v laboratořích. Ale komunikace, distribuce a další věci nazrávají tak, že osobně dávám celuloidu maximálně deset let.