Hlavní obsah

Viola je šperk na těle českého divadla

Bez většího zájmu médií slaví letos šedesát let své existence pražské Divadlo Viola. V neděli 19. listopadu se v hledišti sešli „violoví lidé“, jak je ráda nazývá bývalá ředitelka Miluše Viklická, herci, režiséři, básníci, hudebníci, výtvarníci a další příznivci této unikátní scény, aby si připomněli její historii.

Foto: Viktor Kronbauer

Pro herce Jiřího Langmajera je Viola místem, kam chodí očišťovat svou duši i herecké umění.

Článek

Společně si vyslechli dvoudílný pořad Viola – naše láska, který pro Český rozhlas připravila dlouholetá režisérka Violy Lída Engelová spolu s hercem Jaroslavem Somešem a dramaturgyní Lucií Němečkovou.

Do dvou hodin se vešla nejen v kostce historie Violy, ale i její současnost a výhled do budoucnosti. Tvůrci shromáždili unikátní soubor promluv osobností spojených s Violou a směřujících k definování onoho takřka nepostižitelného kouzla místa, jež se z poetické vinárny proměnilo v osobitou komorní divadelní scénu.

Foto: Viktor Kronbauer

Zleva violistka Jitka Hosprová, herec Luděk Munzar a klavírista Emil Viklický se v roce 2010 sešli v pořadu poezie Jaroslava Seiferta Koncert na ostrově.

Setkání bylo symbolicky nasměrováno ke dni, kdy měl před šedesáti lety premiéru ikonický pořad Holanovy básně Noc s Hamletem.

Do Violy ji, ještě nevydanou, přinesl tehdejší redaktor nakladatelství Odeon Vladimír Justl, který se v roce 1965 na dlouhých sedmadvacet let stal ředitelem a duchovním guru Violy, kde – biblickým citátem uvedeným ve vzpomínce Karla Högera – bylo slovo učiněno tělem.

Ještě předtím však měl v létě 1963 ve Viole premiéru pořad Komu patří jazz.

Neboť jazz se vedle krásného slova a herecké osobnosti stal třetím stavebním kamenem Violy, a to v podání vynikajících hudebníků od Luďka Hulana až po Emila Viklického, jenž je s Violou spojen dlouhá léta až dosud.

Foto: Viktor Kronbauer

Herečka Daniela Kolářová ve hře Viktorie Hradské Commedia finita

Viola se zrodila v letech požehnaných pro divadlo i umění, ale dokázala jejich svobodnou atmosféru přenést přes tíživá léta normalizace. Tehdy se často ocitala na pokraji zákazu pod tlakem totalitní ideologie, po listopadu 1989 jí hrozil zánik z důvodů ekonomických. I tímto obdobím dokázala Viola projít se ctí díky úsilí řady lidí, jimž na její existenci vždy záleželo, záleží a bude záležet.

Od roku 1992 převzala ředitelské žezlo Miluše Viklická, pro niž se Viola, se kterou spolupracovala již v předchozích desetiletích, stala doslova životním posláním. Během jejího čtyřiadvacetiletého působení prošla Viola vývojem od poetické kavárny k intimnímu divadlu. V letech 2016–22 pokračoval v jejím duchu ředitel Robert Tamchyna, který se pokusil vnést do provozu Violy modernější technologie i směřování.

Foto: Viktor Kronbauer

Režisér Miloš Horanský patřil k dlouholetým tvůrcům Violy. Na snímku v pořadu Sváteční Shakespearova pošta v kostýmu Williama Shakespeara.

A pod vedením současné ředitelky Lenky Plavcové a strážců jejího duchovního poslání, režisérů Lídy Engelové a Tomáše Vondrovice, nese svou pověst výjimečného místa i nadále.

Má to ale čím dál těžší. Nikoli po stránce umělecké, protože legendární herce, jejichž tváře po léta shlížejí ze stěn Violy, Zdeňka Štěpánka, Eduarda Kohouta, Václava Vosku, Karla Högera, Danu Medřickou, Rudolfa Hrušínského a mnohé další, nahradila mladší generace, která nese jejich odkaz důstojně, statečně a vášnivě dál. Ale nutně vyžaduje pomoc finanční.

Odkázána na nejistou podporu grantů by potřebovala najít stálého štědrého sponzora, který by zaručil, že tento „šperk na těle českého divadla“, jak Violu označil režisér Radovan Lipus, bude zářit i další desetiletí.

Foto: Viktor Kronbauer

Zleva Jan Hartl a Marek Eben ve Viole přibližují krásu češtiny prostřednictvím čtení z knih Pavla Eisnera.

Ředitel divadla Viola Robert Tamchyna: Pauza vyvolala úvahy o budoucnosti

Kultura

Diváci dávají smysl naší existenci, říká ředitelka Violy

Kultura

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Viola

Související témata:

Výběr článků

Načítám