Článek
Debutoval jste básnickou sbírkou, vydáváte romány, jste dramatik, založil jste vlastní divadlo GUnaGU. To všechno jste chtěl být?
Já jsem byl i lékař, vystudoval jsem v Bratislavě lékařskou fakultu. Pocházím ze Staré Turé, to je městečko, které bylo kdysi známé v Československu zdravotnickou technikou. V Chiraně se tam vyráběly a dodnes vyrábějí zdravotnické nástroje.
Během studia jsem hrál v amatérském divadle, a když jsem absolvoval, říkal jsem si: Tak konec zábavy! Představoval jsem si, že půjdu dělat seriózní medicínu, dokonce jsem uvažoval o vědecké kariéře. Působil jsem na kardiovaskulární chirurgii, ale rychle mě to přešlo.
Na vojně jsem se potom setkal s Ivanem Mizerou. On předtím také působil v amatérském divadelním souboru a tak jsme si řekli, že bychom mohli udělat nějaké divadlo spolu. V roce 1985 jsme napsali parafrázi Voskovcovy a Werichovy West Pocket revue - Vestpoketku. Snažili jsme se představit si, jak by se oni vysmívali době, kdyby žili v roce 1985. Asi by si nedělali legraci ze starých odrhovaček o zlaté Praze, ale ze socialistického realismu, populární hudby a častušek. Proto jsme také neparodovali Ibsena, ale tehdejšího nejhranějšího slovenského autora Jána Soloviče. Ten psal taková železniční dramata umístěná do dělnického prostředí.
Naším jediným cílem byla premiéra, na ni pozvat známé a potom udělat jednu reprízu. Já jsem byl lékař, Mizera a jeho budoucí žena Zuzana Benešová matematici, neměli jsme ani umělecké vzdělání. Ovšem stalo se, že jsme se nebavili jenom my, ale i další lidé. Takže se odvážím říct, že i naše hra má trochu paralelu s počátky V+W, kteří rovněž chtěli pouze pobavit spolužáky a kamarády. Po téměř dvaceti letech má za sebou GUnaGU padesát premiér.
Co znamená název GUnaGU?
Vznikl v bratislavské vinárně U Tetušky, která už dávno neexistuje. Sešli jsme se tam, abychom založili divadlo, a po litru svařeného vína jsme vymýšleli a zapisovali různé názvy, které jsme druhý den pracně luštili. Z jednoho vznikla podivná slovní zkomolenina, onomatopoie, která se nám zalíbila. Znělo to jako zbraň a zároveň dost absurdně. Abych se přiznal, my jsme se tehdy nestarali o značku, plánovali jsme přece divadlo na dvě představení. Přesto jedno vysvětlení máme. Gula - česky kule - je karetní barva, a protože mezi námi bylo hodně matematiků, vzniklo poetické vysvětlení, že GUnaGU znamená Gula na gultú. Ale to jsme vymysleli až ex post.
Měli jste v 80. letech s uváděním her problémy?
Velké nebyly, protože jsme byli zcela amatérským souborem. Na některých soutěžích nám říkali, abychom si dávali pozor, neměli jsme dobrou pověst, ale nechali nás být. My jsme také nebyli žádní disidenti, já bych nás tehdy přirovnal k českému divadlu Sklep. Jen jsme více navazovali na Voskovce a Wericha a na jejich výsměch - jak oni říkali - tomu, co je hovadské. Hráli jsme, abychom se pobavili a trochu to kolem nás shodili.
Na druhé premiéře veršů a hudby Jeden a 1/2-té predstavenie, protože jsme to definovali jako představení mezi prvním a druhým představením, vystoupil jako host Jan Vodňanský. Třetí byla dadaistická opereta Osídla mladého muža, v níž jsme vycházeli z poválečné Bratislavy 20. a 30. let, ze světa tehdejších vináren a bohémů. A jako čtvrtou inscenaci - to už bylo v roce 1987 - jsme uvedli hru Koža jako poctu Samuelu Beckettovi.
Jak byste GUnaGU charakterizoval? Jako satirické divadlo?
GUnaGU bylo a je divadlo paradoxu a bránil bych se zařazení do žánru satiry. Udělali jsme i několik skutečných dramat. Myslím, že by nás ani nebavilo hrát jenom jeden styl. Náš nejúspěšnější titul posledních let se jmenuje English is easy, Csaba is dead. Je to hra o slovenských mafiánech, kteří se chtějí naučit anglicky, aby udrželi tempo se světem. Unesou učitele a nutí jej, aby jim dával hodiny. Jenže angličtináře si spletou s chemikářem. A ten nebožák si vymýšlí novou angličtinu, aby přežil, a učí je naivně poangličtěná slovíčka.
Potom uvádíme operu Cirostratus s nasamplovanou hudbou. Jiná naše současná hra Čechov-boxer představuje poctu tomuto ruskému dramatikovi, jen v ní rozebíráme nejen lásku muže a ženy, ale i mužů k mužům, stejně jako žen k ženám.
Snažíme se hlavně o pestré divadlo, některé hry píšeme kolektivně. Ale vždycky, když se nám něco podaří a máme úspěch, dáváme si pozor na to, aby naše další hra byla úplně jiná. Udržujeme se tím v napětí. I když naše divadlo je vlastně profesionální scénou, my se jím nikdo neživíme ani neuživíme, proto si to můžeme dovolit. Nemusíme se snažit lidi bavit, nejsme naverbovaní žoldnéři, kteří musí za každou cenu plnit pokladnu.
Kdysi jste na jevišti inscenoval například loutkové porno. Rád provokujete?
K provokacím mě přivádějí nebo navádějí mí spoluobčané, například jejich volební preference. Ale musím říct, že v posledním roce se ve mně probudila naděje. Konečně se naše země blíží nějakému evropskému standardu. A ačkoliv jsem se v politice opět dost zklamal, přesto věřím, že nám přeci jenom vládne změna, alespoň od roku 1998. Předtím za Vladimíra Mečiara se Slovensko dostalo do izolace a hrozilo, že skončíme jako nějaká džamahírije.
Jako mnoho dalších lidí jsem se cítil být ve své zemi ohrožený a dokonce vyháněný. Dávalo se nám najevo, že jestli se nám tady nelíbí, můžeme jít. Jenže já jsem nechtěl emigrovat jenom proto, že se pár idiotů prohlásilo za ty naozaj pravé Slováky. Tak jsem o tom psal a mluvil alespoň v divadle. Opravdu jsem cítil atmosféru blížící se občanské válce, Jugoslávie nebyla až tak daleko.
Tehdy se likvidovaly literární časopisy a opoziční tiskoviny tak, že se jim škrtaly dotace. Feldeka vyštvali do Prahy za to, že napsal jednu báseň, kde reagoval na to, jací lidé seděli na nejvyšších místech. Byl unesen syn prezidenta Kováče a důkazy nasvědčovaly, že to celé zorganizovala státní tajná služba. Jediný svědek byl zavražděn. Čekal jsem, že do ulic vyjdou národní gardy. Nastartovalo mi to obrazotvornost, napsal jsem o tom například román Váňa Krutov, ale i další více či méně politické hry.
Ty časy jsou snad pryč a já už jsem se z toho trochu vypsal. Už nejsem tak útočný jako můj milovaný Thomas Bernhard, který do smrti nenáviděl měšťáckou společnost a dával jí to pořádně najevo.
V knize Naďa má čas jste si dělal legraci ze Štúra a pokusil se zachránit Štefánika před nástupem do osudného letadla. O co vám šlo?
Chtěl jsem trochu zatřást s mýty a modlami, aby nebyly tak sošné a kamenné. Štefánik je nedoceněná postava, významný politik, který byl nepohodlný vícero režimům, mimo jiné i našim současným národniarům, protože byl čechoslovakista. Pokusil jsem se časovým tunelem vyslat vojáka, aby mu zabránil nastoupit do letadla, které poté osudně havarovalo u Bratislavy. Stačil jej ještě chytit za knoflík u blůzy - ovšem akce se stejně nezdařila a ze Štefánika zůstal jen ten knoflík.
Ľudovít Štúr má můj obdiv a sympatie za to, jak dovedl žít na samotě, ve vyhnanství na malém městě, když prohrál svůj politický boj. Ale jeho zas extrémně adorovali jak současní, tak nedávní národniari, proto se mi trochu odcizil.
Štúr byl známý přísností a vážností. Dokonce se povídalo, že když přednášel svým kolegům, byl zakázaný i alkohol. Takže jeho obdivovatelé si nalévali špiritus do podšálků, aby to vypadalo, jako že si chladí servírovaný čaj. A přitom tajně usrkávali a vážně poslouchali. Říkal jsem si, že muselo jít o docela vtipné mladé lidi, které po revoluci v roce 1848 čekal smutný osud. Vymyslel jsem si archaický pornografický text, který někdo z nich napsal starou štúrovskou slovenštinou, aby poškádlil Mistra.
Dost mě podobné věci baví, ruší se nějaký zafixovaný obraz, který do nás hustili ve škole. Přitom Slováci neustále vypichují těch několik významných momentů a postav z historie, Bernoláka, Štúra, Jána Kollára, protože se jim zdá, že budoucnost je pořád poněkud nejistá. Proto se hrozně rádi vracejí k něčemu, co už bylo, co se podařilo a je uzavřené. Ale nikdo na ten můj mýtoborecký román, na Naďu, nějak negativně nezareagoval.
Jaký je rozdíl mezi ironií a jízlivostí?
Ironie má vyšší kvalitu, je v ní něco analytičtějšího. Naopak u jízlivosti jen pálíte od boku. Ironií, myslím, dokážete dokonaleji vyjádřit skutečnost.
Ve vašich textech je často v pozadí cítit katastrofu.
Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo, řekl, že jsem nejveselejší katastrofista, jakého zná. Vždycky mě svádělo předpovídat v tom, co jsem psal, negativní vývoj. Ale už jsem se z toho vypsal a jdu dál. Dneska mě zajímá i docela obyčejné téma - například nakupování. To je námět hry Hypermarket, kterou teď připravuje v Praze Michal Dočekal. Zajímá mě ten úžasný svět nákupů, nekonečných možností a nabídek. Sám si tam připadám jako Alenka v říši divů a fascinuje mě, že lidé chodí do různých megastorů, luxusních obchodů, mezi kožichy, potraviny či holandské pralinky dokonce relaxovat.
Sám jsem se jednou přistihl, že uvažuji, co si do toho megastoru, kam jsem se chystal vyrazit, obleču. Bezděčně jsem si vzal svoje celkem slušné oblečení, které málokdy nosím i do divadla, jako do kostela nebo do chrámu. Objevují se v těch hypermarketech krásní lidé, já netvrdím, že jsou a musí být spokojení, určitě mají své problémy, ale nejsou na nich vidět. Na pohled jsou krásní a nějakým způsobem klidní, vyrovnaní, když tak brouzdají labyrintem regálů. A to mě zajímá: Co je za tím.