Viggo Mortensen: V sedle se pořád ještě udržím

Natočil jste stovky filmů, seriálů. Pro mnohé diváky jste ale stále Aragorn. Nelezou vám otázky na tuto roli už na nervy?

No, jestli má následovat jiná otázka na Aragorna, sem s ní.

Půjdete do případného pokračování Pána prstenů?

Pro mě je v každém projektu zásadní scénář. Příběh, nabízená role. Tady, v případě Pána prstenů, jsem zatím žádný nečetl, žádný na stole nemám. Proto vám nedokážu říci, jestli roli vezmu. I když, občas v tomhle mém pravidlu bývá i jiný pohled na věc. To, kolik mám momentálně na účtu peněz. V tu chvíli jsem ochotný dělat kompromisy. A zeptáte-li se mě dále na to, jak jsem na tom v bance teď, jestli ne/jsem na mizině, tak naštěstí ne.

Dobře, pojďme dále. Poslední roky jste měl na scénáře štěstí, ne? Moc jste se mi líbil v Zelené knize (2018).

Vidíte, tady jsem přitom u scénáře váhal. Nějak jsem se v té postavě rázného chlapíka, který veze na turné na americký jih černošského pianistu, neviděl. Nakonec mě přemluvili.

Do Varů jste přijel nejen jako herec, ale také jako režisér. S novým filmem, westernem Až na konec světa. Vznikal za pandemie. Byly jeho přípravy složitější, než u vaší režijní prvotiny Ještě máme čas (2020)?

Jak v čem. S mým prvním filmem jsme měli smůlu. Vycházely na něj skvělé recenze. Měl jsem z nich velkou radost, také kvůli Lanci Henriksenovi (84), který v něm hrál hlavní roli. Je to vážně velká hvězda.

Když kývl na mou nabídku, měl za sebou spoustu práce, udělal nějakých tři sta filmů. Jen nikdy s žádným nevyrazil na velký festival. A najednou nás pozvali do Cannes.

Těšili jsme se, ovšem ten ročník kvůli covidu neproběhl. Moc mě to zklamalo, hlavně kvůli Lancovi, pro kterého by to byl splněný sen. Uvědomoval jsem si v tu chvíli, že už není nejmladší. A kvůli pandemii ani nebylo jisté, zda ještě cokoli v budoucnu natočí.

Bylo mi líto, že se neprojde po červeném koberci, že nebude sledovat reakce diváků přímo v kině. Já sám tyhle momenty miluju. Stejně tak moc rád s diváky po projekcích mluvím. Zjišťuji, jak se jim zhlédnutý film líbil, co si o něm myslí.

Ale vaše režijní prvotina přece nezapadla.

Já jsem věřil, že si časem diváky najde. Jen mi bylo líto, že u filmu nebudou sedět v těch kinech. Zhlédnou ho kdesi na platformě, o což spíš režisérům nejde. Jako tvůrce toužíte, aby film šel do kin. Aby na něj přišli diváci, aby se na něj koukali společně. Což se v případě Ještě máme čas moc nepovedlo. Co vím, nasadili ho ve velkém jen ve Španělsku, kde běžel pár měsíců. Jinde ve světě byla kina tehdy zavřená.

I přes tohle zklamání jste ale záhy začal dělat svůj další film, s nímž jste ve Varech.

Ano, v tu dobu jsem ho už připravoval. Jen na okraj, scénář jsem psal v Madridu, kde se téměř nesmělo chodit ven. Tohle však nebyl největší problém. Hlavně jsem na něj roky hledal peníze. Měl jsem nakonec štěstí, že většinu zaplatil jeden investor. Tohle je opravdu u nezávislého projektu až výjimečné. Spíš skládáte rozpočet z desítek menších zdrojů.

Neobvyklé také je, že váš western stojí na silné hrdince Vivienne, kterou hraje Vicky Kriepsová.

Je to neobvyklé, diváci si toho často všímají a ptávají se mě na to. Nejde o nějakou snahu tlačit feminismus přes sílu. Ohledně Vivienne bych vám mohl vyprávět dlouho. Ale nehledejte v mém příběhu důkladně promyšlený boj za svobodu žen. Chtěl jsem v něm „jen“ zachytit kus života jedné z nich, bez politiky, ideologie.

Stejně jako Vivienne žily ve Spojených státech v 19. století mnohé ženy. Zdánlivě obyčejné, přitom výjimečné, mimořádně svobodomyslné. Ostatně musely být silné, aby v tehdejším prostředí vůbec přežily. Přesto jejich příběhy dosud nikdo ve velkém nevyprávěl.

Spisovatele, novináře nezajímaly. Popisovali obvykle ryze mužský svět, výstavbu železnice, boje proti indiánům, příběhy honáků dobytka… Takhle vznikala naše mytologie, mytologie USA, naše dějiny. Stály na mužích, protože jejich příběhy vyprávěli muži. Přijde mi, že tenhle trend stále pokračuje. Znáte nějaké westerny, kde by byla statečná protagonistka?

Nenapadá mě ani jediný.

Vidíte. Ani ženy režisérky totiž do centra svých děl zatím nedaly silnou hrdinku. Já jsem ji chtěl mít. Při psaní scénáře jsem si představoval svou mámu. Ptal se sám sebe, co by dělala v téhle a v téhle situaci. Věděl jsem, že tam, kde vyrůstala, měla za domem les. Procházel jsem zároveň její krásné, napínavé knihy, které nám doma zbyly. Byly plné obrázků, zdobily i titulní strany. Znovu jsem se – téměř jejíma očima – ponořil do pohádek, do historek o středověkých rytířích, o Johance z Arku… Právě ty ji kdysi formovaly.

Snad proto jsem ji vždy vnímal jako sebevědomou ženu s dobrodružným duchem, ač byla v domácnosti a starala se „jen“ o nás, o své tři děti. Do toho všeho ale ráda sledovala filmy, učila se jazyky, aktivně se zajímala o okolní svět. Moje máma byla předlohou pro moji westernovou Vivienne. Pro ženu, která se nebojí a i s využitím násilí je připravená chránit sebe, svou rodinu. Nakonec je vlastně nejsilnější osobou v prostředí, v němž žije.

Byl tenhle váš pohled i důvodem, proč jste snímek promítal nedávno na Ukrajině?

Také, ale těch mých pohnutek bylo více. Ukrajinu podporuju v boji proti Rusku od začátku války. I proto jsem se rozhodl uvést svůj nový film právě tam, na filmovém festivalu (Mykolajčuk Open, Černovice). Z hlediska logistiky to bylo trochu komplikované. Na Ukrajinu jsem vyrazil ze Skandinávie, kde jsem právě western propagoval.

Kvůli cestě jsem vystřídal několik různých letadel, byl na ní šest sedm hodin. Ale zvládli jsme to. Chtěl jsem to zvládnout. Věděl jsem, že dělám správnou věc. Dělal jsem to zejména kvůli lidem, kteří dlouhodobě zažívají hrozné věci. Náš příběh z minulosti pro ně nebyla fikce.

Lišila se nějak reakce tamního publika od těch, které sledujete jinde ve světě?

Ano, v ukrajinském kině sedělo hodně žen podobných Vivienne. Říkaly mi pak, že jsou v kině samy… Protože jejich muž zemřel minulý měsíc na frontě. Říkaly mi, že nevědí, kdy se jejich přítel, otec z bojů vrátí. Případně už byly vdovy, věděly, že jejich muži padli. Byla to opravdu velmi bezprostřední setkání.

Tuhle situaci nelze vůbec srovnávat s jinými projekcemi, po nichž jsem s diváky dosud mluvil. Představte si, že by tady ve Varech kolem nás právě zuřila válka. A někdo vám promítal film, který vás osloví. To hrdinství v sobě totiž nesou právě ženy, které zůstaly doma, musejí se starat o rodiny, chodit do práce, dbají na to, aby měly děti co jíst, aby chodily do školy.

Jsou to ony, kdo se snaží žít normálně v nenormálních časech. Muži jsou kdesi daleko. Zabíjejí jeden druhého, ničí zemi a doufají, že zvítězí.

Jak je pro vás, režiséra a herce, vůbec důležité objíždět filmové festivaly?

V Černovicích téměř žádní herci, režiséři nebyli… Jiné je to třeba tady ve Varech. Mám rád obecně menší akce, protože dávají šanci menšinovým, nezávislým snímkům. Zvláště po covidu je tohle důležité. Festivaly umějí vracet diváky do kin. Přimějí je opustit domovy, odlepit se od platforem, od streamů. A já jako tvůrce věřím, že náš film musíte vidět na velkém plátně. Je v něm důležitý zvuk, obrazy.

Vše se taky před projekcí zkoušívá, aby sedělo. Když si snímek pustíte v počítači, tohle ztratíte. Navíc já jsem k vám přijel svůj western i propagovat. Jen mimochodem, do kin u vás vstoupil 4. července (Den nezávislosti, státní svátek USA).

Vy v něm otevíráte vedle ženské stránky osidlování Ameriky také mezinárodní stránku. Ne všichni, kdo přicházeli, byli Angličané.

I to je pro mě jaksi logické. Vzhledem k tomu, že pocházím z dánské rodiny, vím, že kolonizátoři přicházeli opravdu ze všech koutů Evropy. To se také v „typickém“ westernu neobjevuje. Aspoň si na nějaký podobný nepamatuji.

Fungují na obvyklém klišé. Od začátku víte, kdo je hrdina, kdo je padouch. Všichni jsou bílí, narodili se už v USA nebo v Kanadě. A máte-li tam jinou, neanglickou postavu, bude to menšinová role pro Ira, Číňana.

Je-li v nich žena, tak má „funkci“ být velmi krásná, případně velmi bohatá. Vzpomeňte na Claudii Cardinalovou (Tenkrát na Západě, 1968) nebo na různé role Marlene Dietrichové z 50. let… Byly „skoro“ dokonalé. Vlastní velký ranč, případně saloon.

A jsme u mé Vivienne. Ta je naopak úplně obyčejnou ženou, která po odchodu muže do války čelí drsnému prostředí Západu sama. Musí si taky sama poradit.

Nebál jste se westernová klišé nabořit? Přece jen, řada diváků jde do kin na jistotu.

Chtěl jsem vyprávět příběh z určité doby, kterou jsem ctil. Trval jsem důsledně na tom, aby vše vypadalo tak, jak má. Včetně kostýmů, chování postav, zbraní, budov… Proto jsem do děje zamíchal i etnickou, jazykovou různorodost, která k ní patřila. Tohle byla realita skutečných amerických dějin. Doma v USA byli jen indiáni, ostatní přišli odjinud.

To s sebou přináší i důraz na různou podobu angličtiny, tedy různé přízvuky v ní. S tím jste taky pracoval, jak jsem viděla a slyšela.

Chtěl jsem, aby se i tahle různorodost ve snímku objevila. Sám mluvím mimo jiné dánsky. Díky rodině vím, že i dánština zní v různé části Dánska jinak. Podobně se přízvuky přenášely do angličtiny, do řeči, kterou se osadníci museli spolu domlouvat. Do nové země si sebou z Evropy přinášeli vedle charakteristického přízvuku také různé (zlo)zvyky, včetně opravdu černého, suchého dánského humoru.

Bylo krásné sledovat, jak se Dáni v mém novém snímku poznávají. U některých scén se hodně nasmáli.

Kdybyste jednu z rolí vytvořil pro Čecha, hrál by ji český herec?

Snažil bych se o to, anebo bych si určitě zjistil, jak by český herec tu a tu roli zahrál. Zjistil bych si, zda máte nějaká typická „národní“ gesta. Myslím si, že by vás, Čechy, pak ta postava bavila stejně jako ta dánská Dány.

Výpravu jsme probrali. K westernům ovšem patří koně. Jste aktivní jezdec?

No, v sedle se pořád ještě udržím. Ale věděl jsem, že tohle musí být dokonalé, proto jsem oslovil slavného trenéra koní, obrovskou osobnost, ryzího chlapa Rexe Petersona. Je sice v důchodu, práci moc nebere, ale někdy udělá výjimku. Pozval jsem ho kvůli tomu do Mexika, kde jsme také později natáčeli.

On to přijal s nadšením se slovy: „V Mexiku jsem nikdy nebyl.“ Poprosil jsem ho, aby naučil herce jezdit tak, jako to dělali kovbojové. Někdy to lehké nebylo. Mnozí v sedle seděli skoro poprvé. Museli opravdu dřít, třeba jako tady Solly McLeod, který hraje „našeho“ padoucha (herec byl s Mortensenem rovněž v Karlových Varech).

Jemu jsem zavolal, aby si to doma, což je pro něj Londýn, zkusil a poslal mi pár videí, jak mu to jde.

A šlo mu to?

No, když jsem ukázal ta jím natočená videa Rexovi, rozesmál se a řekl: Tak tohle bude těžké.

Do rozhovoru vstupuje McLeod: Já si přitom při odeslání videí říkal, jak mi to jde. Čekal jsem pochvalu a na můj e-mail přišla zpět z Mexika reakce: „Děkujeme za zaslání záběrů. Hm, dobře, uvidíme, co se s tím dá dělat…“ A když jsem dorazil do Mexika na tréninky, jezdil jsem pak pět dní, pět šest hodin denně v kuse, večer jsem měl co dělat, abych došel do hotelu. Nemohl jsem si ani sednout, jak mě bolely nohy a vše kolem nich.

Co vám na první videa tady pana McLeoda skutečně Rex Peterson spontánně řekl?

To, že vypadá jako zku… skákající opice na fotbale. Ale pak byl Solly úžasný. I když mi Rex co chvíli opakoval, že ho hlavně nechce zranit, že nechce, aby spadl, že se mu to nikdy nestalo, nechce se toho dočkat zrovna nyní…

Solly to dal na konec se ctí. V sedle záhy vypadal jako skutečný kovboj. Na natáčení pak dostal úžasného černého koně, takového divočáka. Stal se z něj skvělý jezdec, i když zpočátku opravdu směrem k hotelu kulhal.

Vrátím vás ještě z Varů, z Divokého západu do vašeho běžného života. Prý rád zahradničíte. Co vám právě doma roste?

Vyrostl jsem také v malém městě (Watertown ve státě New York) v domě se zahradou, v níž je spousta stromů. Když jsem byl malý, pěstovali jsme i zeleninu a všechny ty další věci. Teď tam zrají jablka, švestky, je po třešních, kvetou růže…

Všechny stromy jsou nějak vyšší, než si pamatuji z dětství. O pozemek se jinak stará hlavně bratr, případně přátelé. Nedostanu se tam tak často, jak bych chtěl. Přírodu a stromy mám přitom rád. Dokonce tak, že vidím-li pod nimi nějaká semena, beru si je do kapes a pak domů. A víte, v čem je problém?

Netuším.

Ta semena se opravdu mění ve stromy, když je zasadíte. Máme je poté v newyorském bytě, kde s přítelkyní žijeme, všude. I za okny, na malých balkoncích. Skoro přes ně nevidíme ven.